Mörkhimmel / The Tower
Dát na jednu desku tyhle dvě kapelky, je už jistou formou
záruka libovýho hudebního zážitku. Minimálně pro mě pražští Mörkhimmel udělali
na scéně pořádnej rozruch svým třetím počinem „Zloskřivec“. Koho tehdy neubyla
rákoska z Hellsoundu k smrti, jede tuhle kapelu od tý doby jak brousek
o černou kosu. Podobně jsou na tom i doomoví The Tower, kteří mě kdysi nejen
zničili svým koncertem v Liberci, ale i následně kazetovym demíčkem, ve
kterym měl stejně jako v CD verzi tohohle splitu prsty L'Inphantile
Collective.
LP verzi blackened crustujícho death metalu svádějícího vyrovnej
souboj s doomovou tryznou vydalo stejně jako u předchozích dvou mörkhimmevskejch
jízd domácí vydavatelství Insane Society Records. Grafickým zpracováním
přebálky CD nosiče, kterej mám právě na stole, Mörkhimmel přistupují na hru The
Tower, takže na minimalistické zpracování s důrazem na textový obsah a
hudbu samotnou.
Ke skladbám, který překládaj obě kapely po třech kouscích,
vyjma mörkhimmelovské vyhrávky „Na úpatí černého kopce“, která je předzvěstí
zlověstnýho štychu „Řeka“, najdeš texty v bookletu v jazyce kapelám
vlastním – Mörkhimmel v češtině, The Tower v jazyce anglickém.
Titulní cover samo koresponduje s neveselou, zde i lehce psychedelickou
hudební náplní, na kterou přistupují ve svym závěrečnym štychu i Mörkhimmel.
Instrumentální vyhrávkou disponují na desce i The Tower, tudíž jejich část bookletu
obsahuje texty jen dva. S ohledem na tvorbu doomařů, je vyhrávka samo v délce
skladby „běžné“ kapely a její místo na desce je ještě podstatnější, ale o tom
později.
Mörkhimmel nahrávali opět v Hellsoundu, s jejich zvukem
jsem neměl nikdy problém a nemám ho ani zde. Zmíněná vyhrávka ovšem vznikla tak
trochu DIY v bytě jednoho z kytaristů. The Tower to upekli taky na
profi úrovni v pražskym studiu Profesional Sound a zvukově jsem stejně
spokojenej jako na jejich debutu.
Po hudební stránce rozhodně nezklamala ani jedna z kapel.
Mörkhimmel přes svůj standardní kompoziční projev v podobě „Pravidel hněvu“
zpočátku zdánlivě nenabízejí nic nového. Ale ono tomu úplně zas tak není, samo
zůstává zachováno nejen kvalitní otextování, chytlavý a technicky zmáknutý kompozice
(ale jen pro černý duše) i bravurní Slávkův vokální přednes, ovšem na druhou
stranu Mörkhimmel pronikají do tajů detailismu zde tvořenýho užitím větší míry
melodičnosti, což se díky dvěma kytarám daří na výbornou. V muzice jsou
samo opět cejtit hardcore punkový kořeny kapely…asi nejvíce v následujícím
štychu „Mlýn už zase mele“. Uvedená vyhrávka „Na úpatí černého kopce“ tvoří
nejen krásnej přechod k závěrečnýmu štychu „Řeka“, ale společně s ním
pak tvoří i pomyslnej most k splitovýmu parťákovi The Tower. Kapela tím
opouští svoje území středních temp a vrhá se po proudu řeky za zvuku zatraceně
živýho lámání kostí i žabích chorálů k tempům pomalým. Je to na kapelu,
jak bych to nejlépe vystihl, nečekaný, ovšem je to silný a zatraceně podmanivý…v
celkovym dojmu s textem prostě TOP.
Kovadlina odklepe další pokračování doomový jízdy The Tower,
kteří si sami sobě debutním demíčkem nasadili laťku zatraceně vysoko, ovšem už
po pár minutách skladby „Bloody Fields“, je jasný, že ona laťka se dolu vskutku
dávat nebude, jelikož všechny trademarky týhle domácí parádičky zůstavají
zachovány a navíc přichází na řadu i nějaký ten přídavek. Tvorba kapely
posluchače doslova postupně obklopí a udrží ho po celých sedmnáct minut, který
pouze jemně naruší kratičké intro a outro k další skladbě „To The Sea“,
která je ještě podmanivější než úvodní štych. Decentní porce psychadeliky staroškolského
doom metalu čpí nejen ze samotných kompozic, ale i z vokálu, který svými
polohami kraluje stejně jako na demu. Pomalý tempa proložený vyhrávkami přinášejí
po zneklidňujících Mörkhimmel zdánlivé utišení…ovšem do té doby, pokud se
posluchač nezaměří na texty, které se hemží bitevními vřavami. Podmanivost…ano
podmanivost je prostě to slovo nejlépe vystihující tvorbu kapely, ať už se
jedná o zmíněný vokály, kytarový vyhrávky nebo celkovou stavbu kompozic. Prostor
The Tower i prakticky celé desky ukončuje instrumentální „A Path to Solitude“
za pomoci klávesových nastrojů jako dozvuků z toho nejlepšího, co může
domácí ug scéna nabídnout…přesně ten okamžik, kdy seš s nahrávkou zatraceně
spokojenej.
5/5 pro všechny černý duše
Grinch
PS:
S ohledem na smazání
obsahu webzinu, do kterého jsem dříve přispíval, přikládám moje dobový recenze na „Zloskřivce“
a na demíčko The Tower, o kterých byla výše řeč.
Mörkhimmel - Zloskřivec
(2012)
Tohle album se mi do rukou dostalo již před nějakým časem,
poslechl jsem ho, líbilo se, ale po té jsem ho založil mezi řadu dalších. Až po
poptávce na recenzi Zloskřivce oprašuji a opět si ho užívám. Mörkhimmel nejsou
na scéně žádnými nováčky, jejich historie sahá až do roku 2007 a Zloskřivec je
jejich čtvrtým počinem včetně demo nahrávky. U zrodu kapely se objevují
fanouškům podobné tvorby známá jména jako Mass Genocide Process a Beton. Rané
kloubení D-beatu a old skull blacku přerostlo díky změnám v sestavě
hudebníků z dalších známých a kvalitních spolků jako Dread 101, Guided
Cradle, Thema Eleven, See you in Hell či Mother k metalickému zčernalému
punku právě na Zloskřivci.
Obal zřejmě inspirovaný hororovým počinem The Rite je dle
mého zatraceně povedený a k muzice se prostě a jednoduše hodí. Teď malinko
předběhnu a tasím jedno mínus, což jsou podle mě anglické texty. Nevím, jestli
jsem tolik ovlivněn česky zpívajícími spolky, ale tady mi angličtina, ač
s dobrou výslovností, nesedí.
Sedmi skladbové album, jehož jednotlivé vály se drží
v průměru na čtyřech minutách stopáže, otevírá právě anglicky zpívaná věc
Insomnia. Po zpěvákově zvolání „Insomnia“ se tahle zčernalá mašina začíná
pomalu rozjíždět a pokud smícháte výše zmíněná jména s kapkou Bathory,
dokážete si představit, čím mořím ušní bubínky. Skladba se táhne ve středních,
místy až sludge tempech a posluchač se pomalu, ale jistě začíná topit
v bahně noci, kde se jen tak nevyspí…den je poté pouze iluze šílenství
(vyňato z textu). Zvuk je bravurní, doslova pekelný…ještě aby ne, když
pochází ze studia Hellsound. Jednotlivé nástroje opravdu vynikají a zpěvákův
projev lahodí mým uším (kdyby chrlil česky, ukvík bych blahem). Skladba i přes
působící jednoduchost nabízí řadu zvratů a hráčských vyhrávek. Místy blackové
kytary, v nahrávce řežou dvě společně, s těžkotonážní basou zabalené
v chrastivém soundu, navíc před zručným bicmanem, který se občas nebojí
přitlačit na pilu, zajišťující hudební zážitek pro fajnšmekry. Druhý zářez
Nothing, rovněž in ingliš, je parádní old skullovkou, ze které na posluchače
dýchne vskutku nepříjemný pocit marnosti a to nejen díky textové stránce, ale i
celkové výstavbě skladby. Vál nemilosrdně srazí úsměv i zapřísahalému
optimistovi a já už začínám blahem lehce kvíkat…proč jsem tehdy jen tu desku
tak rychle odložil? Ve válu bych vypíchl zejména vokální projev a kytarovou
hru. Třetí věc Zítřek beze mě, mě už posílá do kolen. Zpěvák se pouští i do
black metalového skřehotu za doprovodu psychedelické kytary a skladba se valí a
valí… Kapitola končí, list je dopsán, kniha končí, zítřek beze mě (vyňato
z textu). Čtvrtý song láme album v polovině a opět se na chvilku
vracíme k angličtině ve skladbě Dark Sky, kterou osobně považuji za vrchol
alba. Neuvěřitelně podmanivá věc, a to zejména díky excelentní kytarové hře.
Převládající pomalejší tempo za zlověstného vokálního projevu a výborné kytarové
hry si zasluhuje právem opakovaný poslech a mráz se podepisuje nejen na
sněhových vločkách zmíněných v textu, ale i na mých zádech. Pátá skladba
krásně navazuje mluveným proslovem a sludge „Dotek medůzy“ se pozvolna valí
vpřed a její zlověstnost podpořená dvěma vokály dává válu neuvěřitelnou
sílu…sahá to až k hranicím nekonečného a nesnesitelného žalu lidstva (vyňato
z textu). Zde se jedná přesně o místa, kde vítám vokální projev
v českém jazyce. Předposlední vál Hromada mrtvých krav, je asi
nejznámějším songem z desky díky youtube, protože výňatek z textu - děsivá
krása, krása rákosky, kdy každý její konec tě může ubít k smrti - nabyl
statutu jisté kultovnosti. Co se týče hudební stránky, už bych se jen opakoval,
protože vše již bylo napsáno. Zlo je relativní a Bůh zabíjí bez rozdílu (vyňato
z textu). Poslední zářez Tunica Molesta jen umocňuje beznaděj celé desky a
D-beatovým rytmem šmrnclým blackem posílá posluchače v „nepříjemné košili“ na
hranici mezi oblaka kouře za zdvojeného vokálu. V závěrečním válu dostává
hodně prostoru basa, jejíž kovový zvuk sápe tělo na kusy (vyňato z textu).
Znovu si pokládám otázku, proč jsem tehdy album odložil a
jsem vskutku rád, že poptávka po recenzi mě jej donutila oprášit. To samé můžu
směle doporučit všem obdobně činícím a těm, kdo nemá s Mörkhimmelem žádnou
zkušenost poradit, ať to urychleně napraví.
9/10
The Tower – Demo 2015
Poměrně mladá pražská doom metalová kapela The Tower
(založeno 2012) o sobě dávala vědět hlavně po klubových akcích. Na začátku
letošního roku jsem měl možnost navštívit jeden z jejich koncertů a odnesl
jsem si pouze pozitivní dojmy stejně jako z poslechu nahrávek umístěných
na bandzonu kapely. Již v té době viselo ve vzduchu kazetové zpracování
taktéž na bandzonu zveřejněného demáče, který spatřil světlo světa předminulý
měsíc v duchu DIY release za pomoci pražských L‘ infantile collective.
Bílá kazeta zabalená ve strohém černobílém bookletu
s logem na lícové straně představuje typickou dostačující jednoduchost
dávající důraz hlavně na hudební obsah nosiče, který disponuje dvěma delšími
vály na obou stranách nahrávky.
S muzikou čtyř hudebníků (dvě kytary, basa, bicí) už to
tak jednoduché není…zde pouze v pozitivním slova smyslu. Čtyři vály se
stopáží motající se od pěti do téměř devíti minut naprosto přesně vystihují to,
co si představuju pod pojmem doom. Posluchač, pokud má naposlouchané nějaké
starší žánrové nahrávky, mi dá zajisté zapravdu. Extrémní downtempa
s depresivně laděným do čistých poloh zasazeným vokálem umocněným hallem
koketují s optimální dávkou psychadeliky. Při poslechu se posluchač ocitá
vskutku o několik dekád zpět v čase a vychutnává si velmi podmanivou
jízdu, která i přes více než půlhodinovou stopáž jednoduše k uspokojení
hudebních choutek na jeden poslech nestačí.
Uvodní vál Messiah si jede těžce stereotypní lajnu, kterou
lehce narušují decentní kytarové vyhrávky a v poslední minutě tento
depkoidní zával doslova trhá monstrózní basovka s další parádně nazvučenou
kytarou. Blood of the Romans pokračuje v nastoleném, neskutečný tlak na
posluchače s řadou hudebních parádiček (kytarový wah pedál, vynikající
práce s vokálem opět evokující bandy o několik dekád zpět). Ovšem zde
nastupuje gró, kterým si mě kapela získala na první poslech a tím je
zakomponovaná neskutečná chytlavost sestavená sice z jednoduchých, ale o
to funkčnějších a pospolu držících prvků gradujících přes sólovou kytaru
k samotnému vynikajícímu závěru válu. Tohle z hlavy jen tak
nedostanete.
Po otočení kazety přichází doom v pravém slova smyslu,
bolestivé, naléhavé, místy plačtivě a velmi podmanivé. Opět parádní kytarová
práce oživující depresi umocňují stereotyp. Monstrózní downtempa dotažená na
krev hrubším vokálním projevem. Libové melodické linky. Doslova lahoda. Finální
vál Ageless Slumber po znepokujícím šepotu jdoucí ruku v ruce
s nesmělou kytarou valí další monstrózní downtempa s kytarovou hrou
na pomezí melodičnosti a psychadeliky. Šepot přecházející do murmuru, se kterým
band na druhé straně nahrávky pracuje, podtrhuje celkově démonický nádech
finálního zářezu, stejně jako na poměry celé nahrávky poměrné zrychlení potoků
bahna, bolesti, beznaděje a utrpení se jménem The Tower. Jelikož se finále
odehrává v rychlejších tempech, více ožívá i bicí baterie.
V rámci ranku opravdu vynikající nahrávka, která si
posluchače dokáže omotat kolem prstu a na nějaký čas si jej zotročit. Myslím,
že zde není na místě v čemkoliv srážet body. Na demíčko od Grinche zcela
oprávněná jednička s hvězdičkou.
10/10
Žádné komentáře:
Okomentovat