07.10.2022 – Jsme v hajzlu tour – Bunkr, Liberec

Ke kapele SPS mám zvláštní vztah. První alba jsem otáčel na kazetách i na prvních pálených CD pořád dokola. Moje asfaltová sbírka čítá všechny jejich vinylové drážky vyjma singlu s kalifornskými Curbside. Jejich textová message mi přišla vždy OK, a to v jak v mém období, kdy mi krkem tekly desetipiva a z koncertu si občas pamatuju maximálně tak sestavování bicích a pak uzavírku klubu, tak v následné době, kdy mi přišlo opíjet se a vlastně i pít alkohol úplně zbytečné. S ohledem na skutečnost, že valná část českých metalových i punkových “legend“ začala během migrační krize a následně sarsu dvojky v posledních letech veřejně chrlit jednu tupost za druhou, jsem se obával, že tohle sejme i SPSka. Krom účasti na demošce proti covidovým opatřením, kam zpočátku zašli i lidé v existenčních problémech si ovšem kapela zachovala tvář a zato jsem fakt rád. Stejně rád jsem i za jejich poslední LP, které je bohužel opravdu poslední, jak už jeho název napovídá a mnohé rozhovory s jediným dodnes v kapele působícím zakládajícím členem Zdeňkem Růžičkou, to nakonec i potvrzují. Deska “Adios, kamarádi pankáči“, kterou jsem v různých anketách tlačil poměrně vysoko, se krásně vrací ke kořenům kapely, které sahají až do roku 1987 a nabízí stejně, jako nabídla první zastávka turné ke třiceti letům od vydání debutní desky “Jsme v hajzlu tour“ to nejlepší z 35 let existence této punkové legendy.

První zastávka tourka, které končí až v prosinci, proběhla v libereckém Bunkru ve společnosti místní punk rockové kapely KOHOUT PLAŠÍ SMRT, na kterou mám poslední dobou poměrně štěstí. O téhle kapele už něco na webzinu padlo. V bunkru jim to sedlo jak po zvukové, tak po hráčské stránce. Kapela neměla pochopitelně takový ohlas ani početné publikum jako SPS, ale odehrála to bezvadně a s lehkostí protřelým hudebníkům vlastní. Lidí na ně rozhodně ve výsledku málo nebylo, takže oboustranná spokojenost. Navíc bude prý asfalt a na něm spousta nových skladeb a následně i nový set list. Necháme se překvapit, ale něco mi dává tušit, že když se na tu desku čekalo 26 let, bude stát za to.

SPS následně pro příjemně zaplněný klub nabídli v rámci první poloviny setu skladby z uvedené debutní desky a následně v polovině druhé průřez tvorbou od “Podivného dědictví“ do závěrečného alba “Adios, kamarádi pankáči“. Z klubu jsem sice musel již pár skladeb před koncem setu, ale to, co jsem viděl, mě stejně jako předtím vždy utvrdilo o nesporných kvalitách jdoucí ruku v ruce s oblíbeností kapely, která dosahuje až za hranice punk rocku…ovšem někdy až zbytečně daleko. 30 let staré fláky si pod pódiem zazpívaly tři generace punkerů, ostatně stejně jako na pódiu. Zvuk se bez debat povedl a nenarušoval hudební zážitek jak přímo pod pódiem, tak v zadní části klubu. V distru byly v nabídce za fér ceny zejména poslední kusy poslední LP reedice „Století chaosu“ a povedená trika k aktuálnímu tour.

Vcelku tohle nelze hodnotit špatně…pár obrázků najdeš na mých stránkách…nezapomeň na SHAM 69 v listopadu.

Grinch