Hellshock – Hellshock

Dnes tu mám evropskou verzi poslední řadové desky portlandských Hellshock. Jedná se o jejich čtvrtou desku, která je opět o něco víc death metal crust. Deska vyšla loni mimo americký trh u italských Agipunk v oku lahodícím gatefoldu ukrývajícím standardní asfalt.

Pokud se vrátím v čase, tak ke kapele samotné jsem v době jejich prvních alb, což je téměř dvacet let zpět, musel uzrát. V době kdy tahle kapela lámala všem crusterům vazy jsem po pár posleších usoudil, že tohle i přes mou oblíbenost ranku prostě není pro mě. Proto mám aktuálně pochopení pro všechny neznabohy, kteří rouhačsky ohrnují nos nad poslední řadovkou se slovy, že jde o obyčejný střednětempý death metal…oni uzrajou.  

Na rozdíl od prvních desek ve mně novinka roste každým poslechem, a že jich už bylo. Pražský koncert jsem sice promarodil, ale kšiltovku z něj mám. Tak si alespoň stejně jako desku opakuju slušné záznamy z živých přehrávek, třeba ten z brooklynského baru Saint Vitus, kde jeden fanoušek v přední lajně hrozí obřím mečem, takovým, jaký najdeš mezi texty a fotografiemi hudebníků, když rozevřeš uvedený gatefold. Stejně epicky jako tahle scéna, působí celý koncert a i nahrávka samotná. Deset nikam zbytečně nespěchajících skladeb na necelých čtyřech desítkách minut ze světa, kde kříží meče stenchcore s válečným death metal dřímajícím prapor Bolt Thrower.

Na desku se čekalo více jak deset let a ať ji poslouchám, jak ji poslouchám, neobsahuje žádná hluchá místa, vatu, natož nudu. Bez trendových příměsí vždy spolehlivě zaměstnává velmi příjemně tvoji pozornost. Za těch dvaadvacet let se podařilo kapele dopilovat jejich styl k dokonalosti a ten vtlačit do vinylových drážek symbolicky pod stejnojmenným titulem. Epický a ano střednětempý, leč vše jen ne obyčejný death metal na kompoziční i hráčské úrovni (ještě aby ne, když členové mají odehráno v průměru minimálně dvacet let) plný kytarových vyhrávek netrhající válcující celek. Menší předěl sice tvoří čistě akustická věc “Cross Into Darkness“, ale její pozice je pevná předzvěst pozvolna vzestupné závěrečné skladby “Echopraxia“…kterou chápu jako takovou sabbathovskou pre Symptom of the Universe. Vynikající atmosféru nahrávky podtrhuje spousta hudebních detailů. Čirá radost tohle poslouchat i to v gatefold balení ukrývajícím ještě jako bonus plakát držet v ruce. Za mě osobně vede track “Speech Of Death“, který posbíral většinu toho, co dělá čtvrtou desku Hellshock tak skvělou. To jest celková zlověstnost korespondující s grafikou, vymazlené kytary a potažmo celková hudební preciznost (včetně chirurgického citu pro věc), tlak na posluchače v ideálním poměru k poslechovosti, mohutný a v případě potřeby vrstvený řev i ideální tempo…pro toto dílo zkázy!

Verdikt? Bez debat vynikající deska!

5/5

Grinch

Grinch