Dnes tu mám
evropskou verzi poslední řadové desky portlandských Hellshock. Jedná se o
jejich čtvrtou desku, která je opět o něco víc death metal crust. Deska vyšla
loni mimo americký trh u italských Agipunk v oku lahodícím gatefoldu
ukrývajícím standardní asfalt.
Pokud se vrátím v čase,
tak ke kapele samotné jsem v době jejich prvních alb, což je téměř dvacet
let zpět, musel uzrát. V době kdy tahle kapela lámala všem crusterům vazy
jsem po pár posleších usoudil, že tohle i přes mou oblíbenost ranku prostě není
pro mě. Proto mám aktuálně pochopení pro všechny neznabohy, kteří rouhačsky
ohrnují nos nad poslední řadovkou se slovy, že jde o obyčejný střednětempý
death metal…oni uzrajou.
Na rozdíl od prvních
desek ve mně novinka roste každým poslechem, a že jich už bylo. Pražský koncert
jsem sice promarodil, ale kšiltovku z něj mám. Tak si alespoň stejně jako
desku opakuju slušné záznamy z živých přehrávek, třeba ten z brooklynského
baru Saint Vitus, kde
jeden fanoušek v přední lajně hrozí obřím mečem, takovým, jaký najdeš mezi
texty a fotografiemi hudebníků, když rozevřeš uvedený gatefold. Stejně epicky
jako tahle scéna, působí celý koncert a i nahrávka samotná. Deset nikam
zbytečně nespěchajících skladeb na necelých čtyřech desítkách minut ze světa,
kde kříží meče stenchcore s válečným death metal dřímajícím prapor Bolt Thrower.
Na desku se čekalo
více jak deset let a ať ji poslouchám, jak ji poslouchám, neobsahuje žádná
hluchá místa, vatu, natož nudu. Bez trendových příměsí vždy spolehlivě zaměstnává
velmi příjemně tvoji pozornost. Za těch dvaadvacet let se podařilo kapele
dopilovat jejich styl k dokonalosti a ten vtlačit do vinylových drážek
symbolicky pod stejnojmenným titulem. Epický a ano střednětempý, leč vše jen ne
obyčejný death metal na kompoziční i hráčské úrovni (ještě aby ne, když členové
mají odehráno v průměru minimálně dvacet let) plný kytarových vyhrávek netrhající
válcující celek. Menší předěl sice tvoří čistě akustická věc “Cross Into
Darkness“, ale její pozice je pevná předzvěst pozvolna vzestupné závěrečné
skladby “Echopraxia“…kterou chápu jako takovou sabbathovskou pre Symptom of the
Universe. Vynikající atmosféru nahrávky podtrhuje spousta hudebních detailů. Čirá
radost tohle poslouchat i to v gatefold balení ukrývajícím ještě jako
bonus plakát držet v ruce. Za mě osobně vede track “Speech Of Death“,
který posbíral většinu toho, co dělá čtvrtou desku Hellshock tak skvělou. To
jest celková zlověstnost korespondující s grafikou, vymazlené kytary a potažmo celková
hudební preciznost (včetně chirurgického citu pro věc), tlak na posluchače v ideálním
poměru k poslechovosti, mohutný a v případě potřeby vrstvený řev i ideální
tempo…pro toto dílo zkázy!
Verdikt? Bez debat
vynikající deska!
5/5
Grinch
Grinch
Žádné komentáře:
Okomentovat