BFD – In ruinis urbium

I když scénu lustruju již třetí dekádu, pořád se mi stává, že občas narazím na kapelu, o které jsem nevěděl nebo ji s ohledem na dobovou tvorbu přeskočil. Backfliping Dog prezentující se také pod zkratkou BFD spadají do té první kategorie…takže příjemné překvapení číslo jedna. Za ty roky už jsem toho slyšel neskutečný ranec, takže i když je něco precizně zahrané a zkomponované, neznamená to ještě, že to má u mých zmlsaných uší jasnou šanci na úspěch…prostě vždycky cením navíc i dávku originality nebo vlastního ksichtu chceš-li, díky kterému kapelu poznáš, aniž by sis přečetl na displeji nebo na přebalu desky, co to vlastně hraje. U téhle hardcore punk kapely z Horní Bečvy je až na nějakou tu drobnost splněno oboje…takže příjemné překvapení číslo dva.

Osobně vůbec neznám předchozí tvorbu a aktuálně je mi asi i fuck, protože tahle deska, se kterou kapela Backfliping Dog slaví dvacet let na scéně, je skvělá. LP Vydání má na svědomí Péťan a jeho DIY label Aback Distribution. Takže je zaručeno kvalitní zpracování a není žádná limitovaná edice. Takže deska je naštěstí úplně fuck všem překupníkům. Všechny desky jsou v oranžovo fialovém splatter podání a s obalem, který mému oku bez debat lahodí. Fyzický nosič jsem ještě v ruce nedržel, ale po opakovaných posleších, to mám rozhodně v plánu.

Jak molotov z přebalu letí na posluchače ihned se skvělým zvukem z Davosu otevírák “Změníme svět“. Při poslechu mi ihned naskakuje Lucifer Efekt, nikoli podobností s rožnovskou scénou, ale originalitou i jistou soft stránkou věci, i přes kterou si mě kapela omotává kolem prstu (a to je co říct, u člověka, kterým řadí k poslechovým topům kapely jako Nasum). Na desce je i přes početnou sestavu pěti stálých členů i řada hostů. V úvodním válu to jsou dva borci z hardcore kapely The Neunikneš, kde obohacují šlapavý protest song o vokály a trombón. V následujícím tracku “Na troskách měst“, který řadím k topovým momentům alba přicházejí na řadu housle, které se linou téměř celou deskou a jedna z hostujících zpěvaček, které netahají za uši, což se tofužel nedá říct vždy u projevu kmenového zpěváka, který mi místy přijde v rámci frázování lehce krkolomný. Kompozice skladby je ovšem chytlavá jako náplň uvedeného molotovu a refrén bude posluchači znít hlavou poměrně dlouho. Text je velmi zdařilý, ostatně jako většina na desce. V následujícím štychu “Revoluce od stolu“ kapela nepřestává překvapovat a posílá k mikrofonu další hostující zpěvačku. Rychlejší tempo, úderný hardcore punk, skvělý refrén a další skvěle zakomponované housle…tohle si fakt nechám líbit.  Housle působí nejen symfonicky, ale místy až nervně jako v následujícím zářezu “Mosty“ s jasným poselstvím obohacujícím další povedenou kompozici. I přes kopec skvělých nápadů se kapela naštěstí drží se stopáží jednotlivých skladeb při zemi…nepřekročí tři a půl minuty a tím vskutku nedává prostor pro žádnou vatu. Antifa song R.A.S.I.S.T.I. je přímočará message bez servítek, ovšem hudebně i bez houslí kapela lehce kouzlí a tasí sólovou kytarovou práci a jako mnohokrát na nahrávce naplňuje potenciál dvou kytar. Řešení vokální stránky věci až na pro mě místy ne úplně stravitelné frázování je další devízou nahrávky. Střídaní zpěvů, silné vícehlasé refrény podporující nejen zpěvnost, ale i důraz naléhavost textu jako v následující skladbě “Poslední století“.

Na druhé straně desky čeká na posluchače dalších šest skladeb a když už se zdá, že hudební motiv ve skladbě “Hrdina“ už tady byl, tak kapela tasí nejen další kompoziční lahůdku, ale i další vokální hostovačku. Zbožňuju hudební gradace a tady se fakt dařilo. “Otroci peněz“ sází pro změnu na těžké hardcore riffy, ale jen o nich to opět rozhodně není a variabilita v rámci ranku je prostě na výbornou. Kratší zářez “Syn“ je další přímočařejší věcí, kterých kdyby byla deska plná, zapadne bez debat mezi desítky dalších žánrových titulů. Naštěstí tato podoba, ačkoli není špatná, desku jen šperkuje a netvoří její gró. Gró nahrávky jsou naštěstí totiž věci jako následující kompozice “Historie“. Skvěle hudebně vystavěná skladba s dobrým textem, která netlačí zbytečně na pilu, s hostem, zapamatovatelným refrénem a přehlídkou jednotlivých nástrojů. Další velmi silný moment alba…stejně jako předposlední věc “Bečva nevyšumí“, která se dělí o hardcore punk nebojím se říct až s lidovkou. Závěrečná věc “Žij“ tvoří krásnou energickou hudební tečku, kterou kapitolu “In ruinis urbium“ neopustí, ale s chutí se do ní pustí znovu.

Půlhodinové nahrávce nelze až na uvedený a jak již bylo zmíněno možná i subjektivní problém s frázováním frontmana Kristofsona vytknout už nic.

 

Buď mým světlem

Které změní svět

Až ho rozzáří

Možná, že čeká nás konec

Nebudu se bát

Snad slunce zase vyjde nám

Bude další den

Děkuju ti za vše, ale teď

Teď už musíš jít

 

4,75

Grinch

See You in Hell – Do smrti a ještě dál

Osm tracků a stopáž cca dvacet minut je u “jůheláků“ prakticky standardem. Ostatně stejně jako logo labelu Insane Society, který vydal/podílel se na vydání všech velkých desek i většiny singlů. Standardem je samozřejmě i temná grafika, kterou má opět na svědomí brazilský umělec Murilo Pommer. Ano, nová deska SEE YOU IN HELL s názvem “Do smrti a ještě dál“ nevybočuje z konceptu kapely, a to ani v rámci hudební náplně, kde tě čeká opět poctivá porce šlapavého hardcore punku s metalovým ocáskem a na první dobrou čitelnými texty v českém jazyce.

Deska je prakticky ještě horké zboží a je dostupná jak na klasickém černém asfaltu, tak na bílém limitu v nákladu sto kusů. Materiál se nahrával přibližně před rokem opět ve vyškovském studiu Davos  a vyplatilo se na něj počkat nejen v ohledu očekáváné páté desky těchto brněnských nezmarů, jejichž kořen sahá až do roku 1999, ale i v rámci vydavatelských titulů uvedeného labelu, kterých je za poslední roky sice jako šafránu, ale kvalita je zaručena.

Po položení jehly na gramec nebo zapnutí bandcampu se na Tebe vyřítí bez varování v podobě intra ihned track “Krev teče vždy dolů“, který obsahuje víceméně všechny trademarky kapely, jimž dominuje zejména charakteristický vokál s mocnými refrény. Při přehlídce kytar rozhodně doceníš práci zvukového inženýra. Riffy, sólová práce…lahoda. Tempo je optimální i chytlavé jak stoh slámy před bratry Mašíny a plynule se přelévá do další skladby, která představuje další temné hardcore punkové kázání. Po požehnání od dcery smrti vítězí tma. Metalický ocásek se táhne celou stopáží včetně Epitafu i titulní skladby a v rámci naplněného potenciálu druhé kytary zároveň nenarušuje přímočarost nahrávky, bez které bych si já a asi ani Ty nedokázal See You in Hell představit…abys byl spasen, tak musíš hřešit. Prakticky každá skladba je nejen skočná, ale i zpěvná jako hrom, takže domácí hrozeníčko je zajištěno stejně jako hrdelní cvičeníčko…pýcha a předsudek…žár, žár, planoucí žár. Díky optimální stopáži deska uteče jako voda a na závěr se dočkáš přeci jen jednoho intra, které tipuju na Noční můru v Elm Street.

See You in Hell sice nepřinášejí na nové desce žádné nóvům, ale svým fanouškům servírují poctivou porci kvalitně zahraného a kvalitně zkomponovaného hardcore punku. Pokud bych měl vyzdvihnout nějakou skladbu, tak je to rozhodně “Rouhání obludného boha“, což je hitovka v každém ohledu. Zbytek skladeb mi tak nějak splývá v jedno bez debat chutné pekelné kázání končící nervní zpětnou vazbou překrývající vzdálené zvony. Opakovaný poslech je nutností, stejně jako objednávka desky do domácí sbírky.

4/5

Grinch

15.10.2023 Agrotoxico, Komplex Viny, Cripplekorps– Liberec, Azyl

Crumpit žije, a to jak přes pokus o smazání na sockách, tak delší nechuť cokoli psát o scéně, kde se vytrácí empatie i soudnost, a naopak se množí hloupost a agresivita. K sepsání tohohle článku mě donutila liberecká zastávka brazilských hardcore punk veteránů Agrotoxico, kteří přiletěli v rámci euro tour představit svojí znovu nahranou první desku z roku 1998 ve slušivém gatefold obalu (tentokráte pod názvem “Era Do Caos“). Deska vyšla u německého DIY labelu  Break The Silence, který se letos také probudil z hibernace a krom Agrotoxiko se podílel na třetí desce mezinárodních hardcore punkerů Pisscharge. Ale dost omáčky a pojď se podívat, jak to vypadalo v Liberci.

Hrálo se samozřejmě v Azylu, kde jinde s ohledem na antifašismus, na kterém si kapela zakládá a jasně jej deklaruje i na trikách k aktuálnímu tour. S ohledem na nedělní koncert se začínalo těsně po osmé, ale s přídavky a delšími sety se končilo až po jedenácté…ale za to následující krušné ráno to rozhodně stálo. Zvuk jak fík a tři libové sety, z nichž první měli na svědomí dlouho nehrající CRIPPLEKORPS. Na publikum pohotově reagující frontman Mikus sehnal dva spoluhráče a z one-man projektu je opět regulérní kapela s potenciálem nakopat živě všem zadek…což se v Azylu také stalo. Pro Mikuse je velkým tématem i dezinformační balast a jeho důsledky, o kterých jsem psal v úvodu, takže kapela není o jen výbušném hardcore punku, ale i o textovém poselství a v neposlední řadě i grafice, kterou Mikus bravurně ovládá, viz. obal na demíčku. Cripplekorps zahráli parádně! Pozadu nezůstali ani poděbradští KOMPLEX VINY. Během setu jsem zaznamenal tracky z posledních dvou sedmiplaců, které vyšly kapele pod Phobia Records a které byly k mání stejně jako debutní velká deska…ta mě i po letech pořád baví. Baví a na živo mě samozřejmě také oslovila nejen energičnost kapely, ale i notná dávka osobitosti…Komplex Viny prostě stylem hry na domácí scéně vždycky dobře rozeznáš od ostatních angažovaných kapel a to cením. Frontman Brunet byl během setu méně sdílný, ale jeho slova padala na úrodnou půdu a biče práskaly bez debat rovnou do živého.

Po dvou jednoznačně parádních setech nastoupili očekávání AGROTOXICO. Představování téhle kapely s kořenem v roce 1993 by bylo vskutku nošením dříví do lesa. Všichni očekávali dobrý koncert, nejen s ohledem na set na OEF v roce 2018, ale to, co proběhlo…je na výčet superlativů. Už jsem si zvykl, že na sklonku roku dostávám každoročně v Azylu neskutečné hudební jednohubky napříč kytarovými žánry…od amerických post rock/hardcore Comrades, kdy jsem zůstal trčet v němém úžasu po destruktivní německý d-beat Terminal Filth, který řadím k nejlepším crustovým koncertům, které jsem viděl…ale tenhle koncert s vlnou přídavků, byl TOP. Skočné a zpěvné punkové skladby se střídali s ostrými hardcory, stejně jako tři kytaristé u hlavního mikrofonu v roli frontmana vždy u aktuální skladby. Žádné prostoje, variabilita v rámci žánru, nespoutaný jihoamerický feeling, chytlavost a tryskající energie, proběhnutí po stropě i místy ostrý mosh a circle pit. Neskutečná jízda, které i přes na daný žánr poměrně vražednou stopáž nedošel dech. Kdo nebyl, tak tady fakt prohloupil.

Na neděli sice nebyla návštěvnost úplně nejslabší, ale čekal jsem víc. Příště až se budeš rozhodovat, jestli půjdeš na akci, vzpomeň na hygienická opatření posledních let, abys pak zas nečuměl, že žádné koncerty nebudou…doplácet ze svého žádný promotér nechce.

Fotky od Vaška zde.

Grinch