Obscene Society Fest 2025

Rok se s rokem sešel a pardubický Klub ABC hostil již třetí pokračování přehlídky toho nejlepšího, co se na domácí tvrdě kytarové scéně zejména v předchozím roce odehrálo se suportem zajímavých zahraničních hostů…vše zabaleno v třetím pokračování reunionu kultovního Obscene Society Festu, který mě osobně, stejně jako standardní Obscene na truntovském Bojišti naservíroval v průběhu času drtivou většinu mých oblíbených kapel od punku po extrémní podoby grindu. Letos to byl opět velký hudební svátek s bezchybnou organizací, skvělým zázemím klubu, cateringem pořadatele a zvukem lahodící uchu.

Ale dost omáčky okolo. Jako první to hodinu po otevření klubu odpálili LADY GAZA. Dva borci z kapel Murder Inc., Interpunkce, Terminator X nebo Solitar, kteří loni po dvou split kazetách vydali slušně nabušenou desetipalcovou samostatnou desku. Nekompromisní set složený ze zářezů kolem půl minuty stopáže nepostrádal nejen DIY ducha Kudly v zádech, ale i velmi slušné hudební výkony. Kup desku, běž na koncert. Zprvu poměrně nenápadná litoměřická LUDRA dnes složená rovněž z letitých hudebníků z různych kytarových ranků od moderního metalcoru po hopsavý grind, dnes hrdě drží vlajku českého grindcoru po boku veličin jako Ingrowing. Borci sice více než z vlastního rukopisu vycházejí ze severského grindcoru, ale dělají to zatraceně dobře. Loni jim rovněž vyšla oficiální nahrávka branná jako dlouho hrající deska, která pro mě zcela nepochopitelně nemá LP formát. Samotný koncert byl jedna velká precizně zahraná smršť, která rozhodně potvrdila oprávněnou účast na předních domácích žánrových akcích. 

Moje osobní největší překvapení festu přišlo již se třetí vystupující kapelou, jejichž limitované EP jsem si nechal diletantsky/zahlcen jinými kapelami ujít…zejména když to vydával letitý kamarád. O co jsem vlastně přišel, jsem se pořádně dozvěděl až s prvními tóny švédského death metalového řimbuchu v podání lidí z velkých tuzemských kapel jako Locomotive, Ingrowing, Gutalax a dalších, kteří se krom poctivého rachotu lebek padajících ze schodů nebáli rovněž krapet zpomalit až doomovými prvky vystavět skrze oblaka umělého kouře neskutečnou atmosféru… TAEDIFER vau! Letos číhej na debutní velkou desku. Vysoce nastavenou laťku nesundali a vlastně ani nemohli ústečtí old skull crust grindeři MOČOVÝ KHAMENI. Nikdy jsem od téhle trojice veteránů, jak je trefně v promu na akci nazval Čurby, neviděl špatný koncert a že jich za léta ježdění po koncertech bylo. Žánrový, do jisté míry logicky kolovrátkový precizní klepec s tradičně mocnými coverkami v třeskutém finále. Bez debat jeden z TOP gigů tohoto ročníku. Naopak v DECULTIVATE, kteří se honosí letos novým dvanáctipalcem tradičně s minimalističtější stopáží, jsem se živě poněkud i přes kvalitní zvuk ztrácel. Přitom deska na mě takto nadmíru chaoticky nepůsobila i dodatečně ani nepůsobí. Každopádně minimálně studio první liga domácího extrémního hardcoru.

Z první ligy hluku chtivý návštěvník akce nemusel slevit ani s následující tuzemskou formací VOLE, která vydala v loňské roce již pátou dvanáctipalcovou desku plnou neurvalého a neskutečně syrového hardcore punku, který vždy dokáže, a ne jinak domu bylo i dnes, nasypat stejně tak neurvale do publika. Minimálně na tuhle kapelu jsem čekal ostřejší kotel pod pódiem a až na pár tanečníků se nic většího nestrhlo. Ale návštěvnost a odezva z publika malé rozhodně nebyly. De facto úplně domácí NEEDFUL THINGS nenechali nikoho vydechnout a odsypali nekompromisní grindový sekec, na který je od nich fanoušek zvyklí už od 90. let minulého století. Tohle prostě neomrzí, stejně jako distro, které s sebou vozí a které nabízí žánrové libovky. 

Když už jsem u těch dister, tak krom kapelního merche byl k mání krom již uvedeného Psychocontrolu standardně i distro Lectera i břitevního Ládi Olivy. Na akci se opět objevil s řadou zajímavých desek širšího metalového záběru i Radek Havlín nebo Péťan z Aback Distribution Records. Nechyběl samozřejmě merch OEF ani věci z dílny Extreme Print. Nohu z plynu nesundali další na domácí scéně všem dobře známí gore grindeři Jig-Ai. NaHažovaný buldozer smetl nejen vše, co stálo u pódia, ale hudební tsunami hnula vnitřnostmi i lidem venku na parkovišti. Tenhle bubenický motor potřebovala Katana (reedice aktuálně venku u BLP) ke své konstrukční absolutní přesnosti a je vskutku radost tohle vidět i slyšet živě. Ze Slovenska přivezli svoji dávku řízného grind/mince coru ABORTION. Mimo skočných/vysokooktanových kompozic proběhla i řada trefných, aktuální společenskou situaci mapujících hlášek, které si Lepra nikdy neodpustí…a to je dobře. V kapelním merchi se teprve kompletovalo de facto ještě horské sedmiplacové splitko s maďarskými rovněž letitými grindery na scéně Din Addict. 

No a pak to přišlo. HIATUS. Jejich kompilační CD jsem si kupoval na jednom z prvních ročníků Obscene Extreme Festu, kde jsem je před pár lety viděl konečně i na živo. Ovšem v klubu, i když tofužel bez již zemřelého zpěváka Willa, to bylo úplně jiné kafe. Metalický crust v duchu dva roky starého poslední full alba “Out of Hand“ a s kořenem stejně jako předchozí Abortion v roce 1989. Nemilosrdný d-beatový rytmus, nenávistné řevy a řezavé kytary…jeden z koncertů, na který se nezapomíná! Z následujícího setu staré školy death metalu v podání mocných FLESHCRAWL jsme dali už je pár fláků, před poměrně dlouhou cestou zpět do krutých Lužických hor…tím nám sice utekli taneční, a přesto ne kompozičně pitomí gore grindeři SPAMS, ale i tak bylo grindu až dost.   

Celkový dojem z dalšího Obscene Society Festu je opět na jedničku, takže se vidíme příští rok.

Děčínská zastávka tour ESAZLESA a DROM

Děčínská Garáž patří k těm komornějším klubům na severu Čech, takže to byla ideální zastávka pro letošní tour dvou tuzemských veličin oplývajících množstvím kytarových ploch a delších emotivních skladeb, a to libereckých DROM a chebských ESAZLESA, která po poměrně dlouhé době vydala svá další, i další hudební obzory otvírající, dlouhohrající alba.

Více než zdatně jim v tom sekundovala akci pořádající, domácí hudebně obdobná a na scéně nová parta Mariposa Nocturna, do nedávna fungující pod názvem Kailas, která vydala letos své debutní album, jenž stejně jako okolnosti změny názvu kapely rozčeřila vody domácího emo hardcoru. Kapela předvedla logicky své debutní album s novým bubeníkem a dnes i de facto již hostující ex zpěvačkou…a fakt se toho nebáli. Na to, že uskupení hraje živě teprve čtyři měsíce a na tuto akci muselo narychlo vše natlouct do nového bubeníka, to byl velmi slušný hudební zážitek nepostrádající všechny trademarky dnes poněkud skomírajícího hudebního subžánru. V rozmezí od podmanivého screama á la Saetia po nářezové stoner pasáže se veteráni scény z kapel jako Eric Drawen, Shut Up and Dance, Uprostřed pádu, Litha, With the other, BLU82/b a další, pohybovali s neuvěřitelnou lehkostí. Naléhavost lyrické stránky věci podtrhoval nejen zpěvákův procítěný přednes, ale i maximální řev bez mikrofonu (tohle prostě zbožňuju a obdobné kapely to musejí během koncertu alespoň jednou dát). Rozhodně cením kompletní variabilitu vokální stránky věci i vlastních kompozic. Dále cením češtinu, jasný postoj ke stále děsivějším událostem na Ukrajině i to, že hudebníci stále něco dělají a nesedí doma v papučích s pusou plnou keců, že je scéna naprd. Jak se hrálo najdeš na mém YT, třeba tady a tady. Desku si poslechni na bandcampu, stojí za to.

Následující polské hosty Dr Fleischman jsem nejen s ohledem na jejich alternativně pojatý punk/post-hardcore prostě nestrávil. Co jsem ovšem konečně strávil, byla nová a dost víc soft tvorba chebské čtveřice ESAZLESA. Jejich poslední desce jsem prostě do tohoto koncertu i dost s ohledem na větší soft stránku věci nemohl přijít jako celku na chuť, a dokonce jsem uvažoval, že si jí ani do sbírky nepořídím. Esa jsem viděl naposled během proma předchozího full alba “Společnost psů“ a s předchozím basákem rovněž s Drom v Liberci už pěknou řádku let zpátky…a odrovnali mě stejně tehdy jako dneska. Docenil jsem tedy konečně i jejich “redykirkén“ odér v nové tvorbě, jak poznamenal po koncertu jeden nejmenovaný děčínský black metalista, který cení rané nahrávky kapely. Nové věci pro mě překvapivě dravým živým přednesem rozkryly své kouzlo, a i přes často neveselou lyrickou stránku věci, která by při domácím poslechu s náhledem do bookletu zajisté zasela semínko deprese, jsem si je užil. O naprosto skvěle odehraném koncertu, stejně jako o muzikantských dovednostech téhle kapely se v médiu věnovanému hudbě fakt rozepisovat nemusím. Hrálo se krom poslední desky “Dokud vím, co mám“ i z předchozí “Společnost psů“, což můžeš ostatně posoudit na mém YT, třeba tady a tady. Poslední desku nakonec doma v polici mám a jsem spokojený.

Stejně tak jsem spokojený i s novou deskou libereckých DROM, která mě vzala hned na první poslech…ostatně stejně jako všechny jejich předchozí desky včetně split EP s BBYB. Drom stejně jako Esa vyměnili od posledního alba jednoho kytaristu a stejně jako Esa předvedli nahrávky z posledních dvou desek…Drom teda ze tří, hrál se i “Tanec světel“ z “Fullmoon Alchemy Narcotic Session“, která ve formě splitu vyšla ve stejný rok jako předchozí full album “Tady bůh není“. Liberečani i přes technické potíže s kytarou vokalisty Jirky Šticha udrželi s přehledem vysoce nastavenou laťku předchozím setem. Jejich přehrávka byla krom bezkonkurenčních hudebních výkonů plná emocí včetně nefalšované zloby, kterou svým vokálem umocňoval již na nové desce podílející se nový kytarista Honza Myslivec. Atmosféra by se dala krájet, mráz běhal po zádech a odezva publika byla i přes pro mě zcela nepochopitelně slabší návštěvnost zaslouženě…doslova…čiré nadšení…posuď sám tady a tady.  

Akci i přes časový skluz nelze hodnotit jinak než kladně. Zde se nebojím použít sousloví plný knedlík, protože to nejen mě neskutečně našláplo i přes časový skluz. O skvělý zvuk se postaral Ludva, kterého krom od zvukařského pultu můžeš znát i z parádní, časem neprávem zaváté, českolipské death metalové kapely Laniena Mentis. Fakt nechápu, že na pop punkový kolotoč Totálního Nasazení (nic proti jejich tvorbě, první desky si dodnes rád poslechnu) se nedá v děčínské Garáži projít a na tuhle přehlídku muzikantských, kompozičních, i emotivních výkonů není zaplněna ani třetina klubu.

Co víc napsat, tenhle večer v Děčíně bůh opravdu nebyl a mně osobně taky Emo dalo opravdovej smysl až po třicítce.

Grinch

Liberecké Bizarro s pořadovým číslem 23

Další amoclenské Bizarro nabídlo tradičně v Pivním baru Azyl nejen grindová léty na scéně prověřená jména, ale i novou žánrovou krev včetně prvního koncertu zbrusu nového místního uskupení Klub sráčů. Tenhle vypečený večírek byl ovšem mnohem rozjetější, než to u téhle píploviny bývá. Zaprvé za to mohla skutečnost, že kapely se den předtím rozproudily v téměř totožné sestavě v litoměřické Baronce a zadruhé se v Azylu konal v tento den pivní festival, jehož návštěvníci pod vlivem vybraných piv podlehli kouzlu extrémní muziky, z čehož nakonec vzniklo přes sto platících…když k tomu přičteš kapely a support, máš narvaný klub.

Nějaká ta vyšší promile, kultovnost jistého nejmenovaného filmu, zrzavý chlup, tragéd a jejich nosiči bagáže na Ibizu s umem upečeným v Oldřichově v Hájích rozběsnili přední řady fanoušků poměrně slušnou porcí death grindu s dnes tolik oblíbeným slamem. Koncepční set od outfitu po intra nedal prostor nejen k výdechu, ale ani k nudě…na první koncert jedna velká paráda před plným sálem…spokojenost na obou stranách. Jestli kluci potkají holky svých snů a poslechne si Metal Blade jejich mix, nebo natočí až kazetu "Nejlepší sex ve středním věku", ukáže až čas. Každopádně na KLUB SRÁČŮ si po klubech počíhej.

Olej do ohně nalili ve všech ohledech St. MINCER, kteří patří k nové krvi domácích grindových kapel jako i následující litoměřická Ludra. Pražští minceři se toho ovšem fakt nebojí a krom nekompromisního mincecoru, který s sebou vozí na akce i na kompilačních kazetách mapujících jejich nahrávky od roku 2002, se rozhodně nebojí “tahat politiku do metalu“. Kritiku sociálních sítí, odsouzení vzestupu populismu a dezinformací či podporu Ukrajině se nebojí dát najevo nejen prostřednictvím textů, ale i krátkou a jasnou message mezi kompozičně chytlavě napsanými a velmi zručně odehranými vály…aktuálně v sestavě bicí a kytara z Bambulek, takže není o čem. Set v Liberci byl doslova jako rána kladivem, což očekávám i od jejich debutního LP, které nabídne přibližně půl hodinu jejich nášupu již tento podzim…tohle si nenech ujít.

LUDRA tradičně zachrastila v duchu nejlepšího severského grindcoru. S tímhle uragánem, který vdechl nový život grindcore scéně v ČR, se potkávám po akcích poměrně pravidelně a jejich set mě nikdy nezklamal…ne jinak tomu bylo i dnes. Rychle, max. do dvou minut, a hlavně s masivním zvukem i potřebným tahem na branku odsypaný set, který je letos již žádán na nejedné v rámci ranku prestižní akci jako je kupříkladu Obscene Society Fest, Groovy & Stinky Fest nebo Mekka domácího grindcoru Obscene Extreme Fest. Osobně čekám na asfalt, který velmi rád zařadím do police mezi české grindcore klenoty.  

Na akci bylo krom merche jednotlivých kapel a nepřeberného množství piv, k dispozici i vynikající vege jídlo od Food not Bombs Liberec. Vynikající byl dle očekávání i set dnes již bez debat kultovní domácí grindové kapely CONTRASTIC. Tahle parta z Mostu s kořenem v roce 1993, která dodnes čeří vody na extrémní scéně to tentokráte zvládla jak s přídavnými světly, tak projekcí…což se jim naposledy v Azylu při rozlučkovém turné s Perfecitizen nepovedlo. Co napsat o samotném setu. Je to prostě jiný vesmír. Pro někoho dort od pejska a kočičky…ale slepený na milimetr přesně, a to rovnou mamutem. Hrálo se logicky od posledního full “Mamun“, ale borci sáhli i hlouběji do minulosti. Jednotlivé muzikantské výkony odpovídaly nejen skladatelskému umu, ale i Puttimu šílenému projevu za mikrofonem. Při reportu vytahuju s chutí z police všechny tři asfalty…tohle je prostě radost poslouchat a naživo samozřejmě i vidět.

Závěr dvacátého třetího Bizarra patřil tradičně pořádající grindové hydře AMOCLEN. Borci krom mnoha recepisů právě domíchali i plast do matrice na vinylové vydání posledního alba Grindcorization…čti recenzi. Živě předvedli opět extrémní kadenci minutových vypalovaček s dvěma šílenými vokály, což udrželo i přes pokročilou noční hodinu při životě většinu přítomných šílenců, z nichž řada neváhala vtrhnout do divokého moshpitu. Sleduj, jak to probíhalo zde, zde a zde…a příště prostě dojdi na Píplovu akci, protože přijedou Sick Sinus Syndrome.

Grinch

Malé ohlédnutí za Grind Párty v Azylu

Vernerovci jsou fanoušci tělem i duší a jejich hudební vkus je rozhodně po chuti nejednomu grinderovi. A jelikož se jedná o takové fanoušky, že jsou schopni na dvoudenní akci v Praze přespávat někde ve křoví, aby viděli všechny kapely i druhý den, je jasné, že jejich narozeninová a rozhodně ne první grind party byla skvělých kapel plná až po víko. Limitováni jsou pouze časovým rozsahem jednoho večera a aktuální dostupností kapel, sestavili vskutku chutné menu.

Na plakátu avizované death grindery Narcoleptic, jejichž tvorba se mě osobně celé roky velmi zamlouvá, nahradili na poslední chvíli s ohledem na zdravotní indispozice, léty i mnoha pódii prověření AGRESSIVE TYRANTS…s kořenem v roce 1993 a od roku 1997 stále ve stejné sestavě! Než se dostaneme k vlastnímu setu, je potřeba uvést, že osobně preferuji nejen z nostalgického hlediska ranou tvorbu v podobu hudebně ostřejších demáčů z let devadesátých. Jejich tvorba po hardcorovém úletu pod taktovou Cecek records, který jsem na přelomu milénia celkem dost poslouchal, mě s deskou “Narcosurrealismus“, moc neoslovila. Ovšem po živé přehrávce tracků z poslední desky “Blázinec sexu a vražd“ v Azylu, což jsem během setu chytil, si to i přes před mileniální textovou náplň, kterou ne každý snese a kterou dnes najdeš zejména v porn grindu, budu muset doposlouchat. Zvukově v Azylu opět bez ztráty kytičky. Zato v BDSM maskách a zástěrách o po více než tisíci odehraných koncertech předvedli AT profi grindový set s nadhledem i perverzí kapele vlastní. Video zde.

Českolipští INCARNATE vždy dělali, co je bavilo. Začali rovněž v roce 1993 a přes jiné názvy a death metalové začátky, se posunuli k jednodušší formě grindu a to i přes skutečnost, že původní páteř, která je v době psaní tohoto článku, opět osamocená (letos je opustil již třetí zpěvák), je hráčsky/technicky na mnohem vyšší úrovni, než co produkuje. Loňské EP “Nenasytní červi“ nezní zle, ale…prostě v Doksech dělají, co je baví…rychlejší a gorem ošlehaný taneční grind. V Azylu kapela nabídla mimo uvedeného ep ještě dva nové válce. Koncert měl opět skvělý tlak, který zvýšil ještě hostující vokalista z Crowtocrow. Zasloužený ohlas mi aktuálně poněkud hořkne na jazyku při rozpadu kapely kvůli hraní s lidmi, kteří nemají v metalové scéně co dělat…o to víc je důležité mít na stagi plachtu GNWP, která pro všechny idioty jasně deklaruje antifašistický i antirasistický postoj vystupujících kapel.

Minimálně pro mě byla hlavním lákadlem další domácí grindová legenda, a to PURULENT SPERMCANAL s kořenem v roce 1995 a chrlící skvělé nahrávky od roku 1997. PS byla vždycky na české poměry tak trochu jiná grindová kapela, jejich gore do roku 2000 bylo neurvalé a šílené po vzoru mexických nebo španělských kapel. Ani jim se nevyhnulo koketování s hardcorem po roce 2000, aby se následně vrátili pevně do sedla před rokem 2020, po kterém vydali téměř polovinu své diskografie, a i přes nepřízeň osudu začali sklízet zasloužený úspěch právě v zemích latinské Ameriky. Z původní trojice zbyla jen kytara a bicí, což vůbec nebránilo nejen vynikající tvorbě, ale ani dvanáctipalcovému splitu s v ranku jedněmi nejpovolanějších, a to americkými Impetigo. V Azylu to rozbalili ve velkém stylu mezi dvěma kanibalskými maskami na kůlech a získali svým vysoce oktanovým setem sympatie i u jedinců neholdujících danému ranku. Chytlavě napsané, doslova taneční, ovšem infantilnost postrádající set proložený nefalšovanou skromností při ohlížení do úspěšné minulosti a věřím, že ještě do úspěšnější budoucnosti kapely. PS jsou srdcovka!

Jako bonus se na akci v průběhu jejího plánování přilepila německá zčernalá a crustem ošlehaná thrashovka PEST HOLE, která mě už zaujala pár let zpátky v kultovním prostoru Atelier Wolimierz na polském úpatí Jizerský hor, kde se koná každoročně libový dvoudenní featival Izero Hardcore Fest. Němečtí hosté, jak můžeš vidět i na přiloženém videu, i přes pokročilou hodinu, udrželi fanoušky na sále a se třemi kytarami předvedli poměrně solidní válec s patřičně hrubým vokálem. Nato, že jsou koncertně aktivní, je poněkud divně, že poslední album vydali před více než deseti lety. Možná o to větší důvod zvednout zadek a zajít se podívat osobně jak jim to aktuálně hraje.

Grinch

Offline kurz vyvolávání čerta s ďáblem v těle

Taková temnota a U Bílé Labutě, a co a kde je vlastně ta Bílá labuť? Už několik let žiju v domnění, že Varnsdorf a Rumburk jsou v tomhle duchu mrtvá místa. A co je sakra ta Bílá labuť? Mapa odkazuje na rozbitou cestu mezi hřbitovem a nějakým brownfieldem. Píšu místním, kteří tam hrají a kdyby nemuseli táhnout cajky, dojdou tam de facto pěšky. Ti tam jdou také poprvé. Naštěstí se ozve Radek z No Vida, který tam teda nehraje, ale jede tam a ne poprvé…

Průmyslový areál podobný tomu u Zauhlovací a vodárenské věže ve Vratislavicích, kde jsem shodou okolností viděl naposledy Thulsu, která je hlavním lákadlem dnešní akce, ukrývá funkční dílnu, jenž místním máničkám/punkáčům a obecně alternativní scéně slouží jako koncertní prostor/hospůdka/bar. Poté, co míjím švédský stůl s občerstvením jak pro kapely, tak fanoušky, hážu dobrovolné vstupné do sklenice u výčepu. Mírně mě rozladí kuřácký prostor, ale kouří se v zadní části dílny u vrat, kterými to jde ve větší míře do háje. Mohutná ferka vytápí příjemně prostor a až spustí kapely, bude tu určitě zatraceně horko. Různě rozmístěné stoly pojímají zejména lidi z kapel a místní štamgasty, ke kterým se následně připojuje tvrdé jádro z Varnsdorfu, Nového Boru, Liberce a dalších míst.

Akci po chvilce zahajují EVIL REGIEMENT s basou navíc oproti sestavě, ve které před lety natloukli svůj poslední opus “Satanik Schönborn“. Poslední full, na kterém se opakují některé hymny z předchozích nahrávek téhle black punkové hydry z nedaleké Studánky, vyšlo krom standardního DIY CD-r také na oficiální kazetě pod křídly neomylného archiváře domácí scény Leviho a jeho Dead Maggoty Productions. Přes mlhu, co by se dala krájet a přes kterou nejsem schopen zřít ani Záhvozd, se po krátké zvukovce valí v převážně delších tracích stará metalová škola, pod jejímiž tóny praskají nejen okenní tabulky, ale kroutí se i všechna pozerská black metalová elpíčka. Druhá generace členů kapely fanoušky nešetří a v triku Mayhem do nás pere oblaka kouře, což cení zejména Slávek z Mörkhimmel, který už se připravuje na svůj set. Téměř hodinovému koncertu tofužel na konci dochází šťáva, což je škoda…protože tuhle skvadru mám neskutečně rád už od kapely Mrázek, na jejímž torzu Evil Regiment postupně vzniknul…a to je historie stará čtvrt století.

Pro následující MÖRKHIMMEL jsem měl vždycky slabost. Jsou to nejen další zčernalý punkáči hrající metal s kořenem v takových jménech jako Thema Eleven, Mother, See You in Hell, Mass Genocide Process a dalších, ale svojí poslední deskou “Genium Obskurity“, která se spíše blíží k šílenému projevu rovněž pražské party Plešatá zpěvačka (Plešatá zpěvačka je jedna z těch vzácnejch kapel, co si nehledají cestu k žádnýmu publiku – tahle entita operuje na hranici mírnýho autismu a neskrývaný misantropie…text vydavatele), než k vlastní předchozí tvorbě, čeří vodu na domácí scéně. Velký palec nahoru za motiv na tílku bubeníka a vskutku neuvěřitelnou gradaci setu, představující od A do Z právě desku “Genium Obskurity“, jenž rozděluje fanoušky víc než Covid. Výborná kytarová práce ruku v ruce s příjemným zvukem umocňuje zážitek stejně jako polohy vokálu Slávkův přednes. Tohle si neskutečně užívám a lehce zahanbený kupuju s více než ročním zpožděním uvedené LP. Záznam z koncertu zde a zde.

Možná někomu přijde, že začínám nešetřit v článku superlativy, ale poté co dopíjím venku dvojité presso, slyším zvukovku THULSA, nemohu jinak. Jak jsem již uvedl, viděl jsem tuhle kapelu loni v přízemí průmyslové Zauhlovačky a následně si odnesl debutních dvanáct palců, které pravidelně točím. Set mě tehdy totálně rozbil a dnes mě rozbíjí znovu. Banán je šoumen, kapela valí nekompromisně stoner hardcore a vzniká hluková stěna bez pódia proti natěsno postavené zdi z fanoušků od cca deseti let do cca sedmdesáti let. Atmosféra houstne, Banán plive do vzduchu, visí na žebřinách v jiné části dílny, mlátí do činelu, který sbírá bubeníkovi a posílá jej dál. Vynikající hudební zážitek od lidí ex-Tummo. Chci další koncert a další desku!

U Bílé Labutě je vskutku trů UG prostor a tohle je trů UG akce. Takový Argonaut poznamenává jedna kamarádka Z Liberce a má pravdu. Přijeď se přesvědčit osobně…stojí to zato!

Grinch

Benefiční večer Food not bombs Liberec

Stejně jako hardcore, tak Azyl byl, je a vždycky bude víc než jen hudba. Tenhle alternativní prostor opakovaně bojující o přežití s vyšším kapitálem či jen obyčejnou lidskou hloupostí nabízel vždycky mimo muziky a piva i prostor pro různě benefiční aktivity, sbírky oblečení a další záslužné projekty, díky kterým má tahle scéna stále smysl na rozdíl od nahnědlého metal, pivo, párek.

Benefit na fůdko se v Azylu neodehrál zdaleka první a lidi, kteří se kolem Azylu točí, působí i ve FNB Liberec. No a my, jelikož jsme dorazili až na hudební program, který navazoval na společnou benefiční večeři, tak na nás zbyla jen bageta a dezert. Aspoň tedy nějaká koruna putovala do kasy na vaření pro lidi v nouzi.

Téměř na čas vlastní hudební program zahájili hudebně těžko zařaditelní veteráni místní punkové scény NO VIDA. O téhle kapele jsem tu psal už mnohokrát a s jejich koncertem jsem byl vždycky spokojený. Tentokráte sice vybočovali z akce hudebně, ovšem svým přístupem k hudbě a světu obecně, našli na této akci pevné místo. Delší tracky mísící hardcore punk, který duo kytara a basa drtilo před lety z ostra v jedinečně znějící crustové úderce Samochotijo, s alternativou a částečně s se stonerem či noisem posluchače rozhodně nenudily. Hudebníky hraní nejen evidentně stále baví, ale dokáží napsat bez mantinelů nějakého žánru i kompozici dalece přesahující v žánru kritickou stopáž, která tě pustí až během posledních tónů. O kvalitách kapely prostě není pochyb…posuď sám na bandcampu nebo záznamu z koncertu.

S mírný zpožděním, technickým problémem a bez distra Psychocontrol records nastoupili grindcore nezmaři s kořenem v roce 1998 LYCANTHROPHY, kteří loni mimo tsunami splitek a ípek vydali konečně druhou řadovou desku s názvem “On The Verge Of Apocalypse“, která se soustředí právě nejvíce na grindcore a pv/fastcorem koření neskutečných osmnáct minut. Stejně jako deska, sypal i koncert. Kadence přibližně minutových výplachů s nemilosrdným Ondrou Šemrincem za bicími…rozhodně doporučuju s tímto člověkem díl podcastu Fury Up Your Ass…soutěžila o pozornost přítomných s hmatníky tří kytar. Metronomická, léty, tedy spíše desetiletími prověřená smršť, která v ČR po ukončení činnosti Gride těžko hledá konkurenci. Neskutečné.

Místo avizovaných dalších fofrníků Controled Existence, kteří mají rovněž nově další dvanáctipalcovou desku na akci zaskočili z důvodu zdravotní indispozice rovněž léty prověření anarcho punkeři SPOTS. Tímto jsem si odškrtl další restík z mého seznamu, jelikož mi nejen tahle kapela zcela nepochopitelně dlouho unikala posluchačsky, ale koncertně jsem měl možnost teprve nyní. Jak z definice subžánru vyplívá, jednalo se o angažovaný a poměrně zpěvný/chytlavý punk, který rozpohyboval slušně zaplněný koncertní sál. Prostě jedna velká koncertní paráda.

Jako poslední akci s opět skvělým zvukem a fanouškovským zázemím rozproudili strakoničtí crustem ošlehaní hardcore punkeři NO MORE HIROSHIMA, kteří mají aktuálně čerstvě venku debutní LP u Vévy “Near the End“. Deska není a zřejmě nebude nikde k poslechu. O to víc možná stojí za to dorazit se mrknout osobně na tenhle výživný koktej, který mixuje sice od dalších a větších jmen již slyšené, ovšem s autorským přístupem. Dvě kytary, uřvané vokály a pumelenice nestojící jen na tanečnosti nebo tlaku…pro mě velmi příjemné překvapení a desku fakt zvažuju.

No a ty bys měl zvážit support tomuhle místu, třeba na další rychlý a hlasitý koncert, kde se představí Contrastic, Ludra, Amoclen a St. Mincer.

Grinch

P.S. – V oslovských lavicích

Papagáj již řadu let poctivě a vkusně archivuje na vinylových vydáních tuzemskou punkovou scénu s kořenem často ještě v bolševické kleci. Dalším počinem o krok blíže ke kompletnímu dobovému hudebnímu archivu je na desku digitálně přenesené a ve studiu Davos masterované nejen Otynem, ale i na nahrávce samotné bublajícím basákem Wonidem, bez pochyby kultovní demo kapely Pohlavní styk s názvem “V oslovských lavicích“.  

Kapsa z poctivého papíru vychází z dobového přebalu kazetového dema a kromě samotné desky, která vyšla v klasické černé i limitované barevné edici, obsahuje i nádherný booklet plný dobových i téměř současných fotek, zážitků zainteresovaných v komiksech i v textu mapující jak první období fungování PS v druhé polovině osmdesátých let včetně vzpomínek na nahrávání počinu “V oslovských lavicích“, tak proces vzniku tohoto LP domlouváním vydavatele s hudebníky po festech od roku 2020 po sehnání původní kazety odpovídající zvukové kvality pro digitalizaci od zpěváka Thalidomide.

Musím uznat, že kvalitní práci neodvedl jen samotný vydavatel, ale i studio Davos. V téhle fázi recenze se musím přiznat, že demo slyším celé vlastně úplně poprvé až z této desky, jelikož se ke mně prvně dostalo až CD “Hele...!...“, u kterého jsem s ohledem na jeho lepší zvukovou kvalitu zůstal. Čitelný, leč s ohledem na dobové možnosti nahrávání odpovídající zvuk netrhá uši, jak to u některých vydání, kdy se musí vydat na LP cokoli, co kdy kdo sesmolil, bývá a posluchač si může tedy bez rušivých elementů vychutnat dvacet pecek…tedy až na závěrečnou skladbu “Řev šibeničního tura“, která byla sejmuta při živé přehrávce o rok a půl dříve před nahráním samotného demáče mezi litry piva během dvou dnů roku 1988 ve zkušebně v Kouřimi a tedy zvukově už vylepšit prostě nešla. Vtipně a leckdy i nebojácně tvořená intra, která mohla s přehledem znamenat pozvánku do Bartolomějské, se kterou měla již kapela zkušenost, dokreslují jednotlivé tracky, které nejsou pouhým neumětelem kovovým, ale jsou jednoznačně hudebním hardcore punkovým vzdorem, často nesporným kompozičním umem i nikdy nekončícím mejdanem. Kapela se odkazuje také na dobové zahraniční kapely a tímto spojením vznikla třebas úderná skladba “I am not“, kdy by za ty exploity s úvodním telefonátem mohly s přehledem létat obušky vzduchem. Kopance do socialismu i Sovětského svazu střídají dnes již téměř zlidovělé sklady jako “Pivo za 2,50“, “Písni​č​ku si zazp​í​v​á​me“ nebo “Mejdan“. Celkově se deska poslouchá velmi příjemně a vůbec není na škodu její délka…tomu krom již uvedeného napomáhá i do krve vylámaný zub času.

Po grafické, zvukové i samotné hudební stránce je to zatraceně povedená práce, kterou si rád každý punker šoupne mezi své nejčastější krouťáky v polici.

5/5

Grinch

Amoclen - Grindcorization

Hodně farmak proteklo jícnem od doby, kdy partička lékárníků z Řáholce a nelegální varny pod Ještědem uvařila dobrotu, po jejímž pozření musel lékař u postiženého konstatovat smrt s diagnózou grindcore. U řady hudebních narkomanů se ještě po pár letech rozstříknul do šíře sedmi placů absces, na který jen letmý pohled vyžadoval několik dávek Xanaxu.

Pokud ti přijde, že tahle recenze začíná zvráceně, případně vážně nevážně, tak se pořádně podívej na přebálku nového full alba domácích nestorů zběsilého grindcoru Amoclen a pokud máš větší dávku odvahy, vlož stříbrný kotouček z dílen Maximed a Defense Records do přehrávače. Farmakologický rituál trvá necelých dvacet minut a obsahuje sedmnáct léčebných procedur včetně již pár let dostupné čtyřstupňové terapie dle řáholeckého protokolu Xanax. Michal Veverka nejen opět přestřihl pupeční šňůru u dalšího dítka také tak trochu svého Amoclenu, ale v rámci svého labelu vsadil na osvědčenou hudební žánrovou kvalitu, kterou zde podtrhuje vskutku mocný zvuk. Ostatně onen mocný zvuk je základem téhle pětice a samozřejmě nechyběl ani na podzimním křtu nahrávky v libereckém Azylu.

Stopáž alba nevyplňuje jen instrumentální a vokální šílenství, ale standardně se zde posluchač dočká i nějakého toho intra podtrhující nevážnost nahrávky. Hudebně se jedná o provazbený a instrumentálně velmi dobře zmáknutý grindcore, který se v rámci toxické psychózy utrhl kompozičně ze řetězu a kombinuje na první poslech autorský ksicht Amoclenu s prvky, které žánru nakloněný posluchač zajisté docení. Občasné taneční gore party s rytmikou až k mocným Impetigo (to mě až zamrazilo) střídá mocné pw podávající si dveře s punkgrindem. Můj favorit je ovšem stále Xanax, který se už objevil již na stejnojmeném singlu a který naživo bez servítek trhá blány basových reproduktorů.

Album nemá šanci nudit nejen díky optimálně dlouhé stopáži, ale i s ohledem na poměrně velkou porci hudebních nápadů, kterým samozřejmě dopomáhá i poslední příchozí člen Dominik svou bubenickou hrou. Léty prověřené kytary také nezklamou stejně jako vokály, kterými je kapela proslulá…účast na OEF, Power Grindcore i dalších akcích, kde prkna znamenají grind, je toho jasným důkazem.

Pokud máš rád hudební extrém, je nové album Amoclenu jasnou volbou, anebo můžeš udělat jen radost svým sousedům.   

4,5/5

Grinch

Parketový Lev – Z Mexika

Domácí punkový label PHR Records servíruje nejen jednu archivní a často ještě totalitou zahalenou perlu za druhou, ale čas od času nabídne i zajímavou novinku. A právě do druhé kategorie spadá druhé album bratislavské punk rokenrolové skupiny Parketový Lev. I když slovenskou scénu sleduji, přiznám se bez mučení, že tohle jméno bylo pro mě do položení jehly na asfalt velkou neznámou…což je i přes doslova soft hudební stránku věci vskutku škoda.

Standardní kapsa z poctivého papíru z dílny PHR ukrývá nejen klasický asfalt, ale i kartu s texty a oku lahodící grafiku, kterou má stejně jako obal na svědomí zdatný zpěvák a neméně zdatný grafik. Onu soft stránku věci podtrhují nejen barvy, ale i kontrast lva v názvu a koláže zřejmě zpěvákových koček na přebálce. Nevím jestli to byl záměr, ale tohle se fakt povedlo.

Hudebně se ocitám skutečně dle propagačního textu někde mezi Ramones a provařenými slovenskými punk rocky. Opakovaně mě kytary během optimálně dlouhých deseti stop evokují Slobodnou Európu, čemuž napomáhají i často samotné texty. Ostatně Slobodná Európa stejně jako Parketový Lev nejsou klasickými punkovými kapelami, ale dostaly do vínku napsat neskutečně chytlavé místy až rádiové, ovšem nikoli špatné, rockové písničky. Není tedy divu, že kapela po roce činnosti získala na Slovensku několik ocenění, a nakonec došlo i na uvedené rádio, kde získala s jednou ze skladeb z prvního alba třetí místo…prostě si budu muset doplnit mezery, ale zpět k samotné nahrávce, která se nahrávala částečně ve na zkušenosti bohatém studiu Exponent a bratislavském studiu MMC, kde se krom kytar a bicích zvučily i další nástroje jako foukací harmonika, saxofon či klávesy, které se stejně jako skladatelský um starají v rámci žánru nejen o uvedenou hitovost nahrávky, ale i o její patřičnou variabilitu.

Každá skladba má vlastní ksicht a často refrén silný jako novoroční předsevzetí v první půlce ledna, které si optimálně naladěný posluchač začne pobrukovat již během prvního poslechu. Hudebníci v rámci konceptu alba dokáží i přitvrdit a pěkně se punkově naštvat, než se vzápětí ponoří do podmanivé melancholie. Kytarová práce je bezchybná a sólová práce podtrhuje nálady jednotlivých zářezů bez zbytečné instrumentální onanie. V uši netahajících vokálech nechybí ramoneovské prvky a stejně zdatně jako kytarové struny si dokáží pohrávat s posluchačovou náladou. Krom pro část posluchačské základny určitě těžce skousnutelnou či spíše neskousnutelnou rádiovost marně hledám na druhém albu Parketového Lva nějaký mínus…kompozičně, instrumentálně i autorsky včetně grafiky rozhodně povedená věc, které sice neudělá díru do punkového/rockového nebe, ale bez debat potěší a to opakovaně.  

Deska oproti stokusovému debutu vyšla v nákladu tří stovek kusů a fanouškovi v textu uvedených kapel se na ní v polici made in Sweden prášit rozhodně nebude.

4/5

Malé ohlédnutí za Bizarrem vol. 22 (12.10.2024)

Grindcore není aktuálně čertužel moc v kurzu, takže support každé rychlé, krátké a úderné akce je více než místě. Zejména pokud se jedná o lokálně kultovní akci pod hlavičkou Bizarro, pod kterou měl člověk možnost vidět takové perly jako třeba Idiots Parade nebo Rabid Dogs. Poslední roky se domovským klubem pro tento koncertní letitý seriál stal Pivní bar Azyl, který nabízí nejen unikátní zázemí a skvělý zvuk, ale i bezpečný prostor.

Letošní ročník vrchní lékarník Honza namíchal opět lehce multižánrově, kde mezi třeskuté a taneční grindy vecpal krapet metalu, a to hned v podobě prvního hutného chodu z Lomnice nad Popelkou v podobě slamming deathcoru CROWTOCROW. Tuhle velmi aktivní kapelu jsem neviděl zdaleka poprvé, na českých metalových festivalech jsem je viděl x-krát a nikdy neurazili, ovšem v menším klubu a na extra nízkém pódiu nebránící interakci kapely s fanoušky prakticky tělo na tělo, to bylo úplně o něčem jiném. Přítmí, plný klub, citelné vibrace z beden zejména při těžkých riffovačkách přiváděli krev do varu. K tomu precizní technická stránka věci, nadhled a vokální zběsilá hostovačka Dominika (Amoclen, Incarnate, MxWx)…co chtít víc, než další přídavek. Sleduj krátké video z koncertu – zde.

Slibný rozjezd akce tofužel totálně rozbila německá metalová partička LAMPORPHYR, jelikož zvučila neúměrně dlouhou dobu a po jejím setu v podobě vikingského metalu byl na akci již hodinový skluz. Jejich delší produkce tvořená dlouhými tracky vůbec nezapadla do konceptu akce a troufám si říci, že by se vyplatilo pozvat tuhle kapelu na jednu z čistě metalových akcí, které se v Azylu občas dělají. Tady to německým hostům prostě nesedlo. Za to doslova jak prdel na hrnec to sedlo dvojici Malý John a Marzena, kteří se postarali bez debat, Amoclen odpustí, o nejlepší set večera. IMPULSEALER je záruka kvality jak z desek (aktuálně venku 12 palců split s australskými Fuxache u Psychontrol Records), tak živě, o čemž jsem se již také několikrát přesvědčil. Oba hudebníci s letitými zkušenostmi z mnoha kapel předvedli nekompromisní švédsky znějící kvapík v podobě cca minutových příjemně variabilních kadencí – video zde. 

Po švédském kulometu to chtělo něco na zklidnění, takže sáhnout do honzovi lékárny pro Xanax byla jasná volba. Stejně jako EP Xanax, tak letošní dlouhohrající desku Grindcorization křtil slovutný Grasha, který účinnost 19. minut farmakoterapie vyzkoušel během křtu doslova na vlastní kůži. Video z křestu. AMOCLEN to na domácí půdě jako vždy sedlo. Hranice mezi fanoušky a kapelou zmizela a set měl neskutečný náboj. Amoclen je jedna z kapel, které poznáš na první dobrou, jelikož jejich specifický neurotický projev buď zbožňuješ anebo prostě nemáš rád. Osobně se řadím k té první skupině a proto mě jejich vokální i hudební buldozer opět bez debat uzemnil - video. Zbytky nespotřebovaných medikamentů, které kapela rozdávala plnými hrstmi, Honza z podlahy tradičně setřel. 

Labutí píseň si v Liberci odzpívalo pohádkové kvarteto BAMBULKYNE DOBRODRUŽSTVA, jelikož slovutný Grasha odchází do grindcorového důchodu a vše nezbude než vzpomínat nejen na liberecké nudistické eskapády. Za Liberec si vybavím nudistický útok se stojanem s činelem do fanoušků, propadnutí střechou venkovního pódia v komunitní zahradě či tanec na pinčesovém stole. Bylo toho samozřejmě mnohem více a za řadu věcí dostala kapela i v některých klubech stopku, ale kdo si tento taneční grind na svou akci pozval, musel očekávat v duchu „kdo se necenzuruje sám, toho necenzuruje nikdo“, to nejzběsilejší. Osobně jsem kapelu viděl mnohokráte a tentokrát jsem si dal pouze úvodní část setu, protože doba pokročila a tahle šou nebyla pro všechny oči, které byly na této akci se mnou. Pokud bych měl část koncertu zhodnotit, jednalo se tradičně o taneční, hudebně spíše rock n rollový/neprimitivní grind s nadhledem a vokály až z paty, kam Grasha tentokrát propašoval i noisové prvky, ze svých dalších hudebních projektů - video. R.I.P. Bambulko!

Plakát na Bizarro vol .23 v Azylu už visí, přijď se podívat.

Grinch