Malé ohlédnutí za Bizarrem vol. 22 (12.10.2024)

Grindcore není aktuálně čertužel moc v kurzu, takže support každé rychlé, krátké a úderné akce je více než místě. Zejména pokud se jedná o lokálně kultovní akci pod hlavičkou Bizarro, pod kterou měl člověk možnost vidět takové perly jako třeba Idiots Parade nebo Rabid Dogs. Poslední roky se domovským klubem pro tento koncertní letitý seriál stal Pivní bar Azyl, který nabízí nejen unikátní zázemí a skvělý zvuk, ale i bezpečný prostor.

Letošní ročník vrchní lékarník Honza namíchal opět lehce multižánrově, kde mezi třeskuté a taneční grindy vecpal krapet metalu, a to hned v podobě prvního hutného chodu z Lomnice nad Popelkou v podobě slamming deathcoru CROWTOCROW. Tuhle velmi aktivní kapelu jsem neviděl zdaleka poprvé, na českých metalových festivalech jsem je viděl x-krát a nikdy neurazili, ovšem v menším klubu a na extra nízkém pódiu nebránící interakci kapely s fanoušky prakticky tělo na tělo, to bylo úplně o něčem jiném. Přítmí, plný klub, citelné vibrace z beden zejména při těžkých riffovačkách přiváděli krev do varu. K tomu precizní technická stránka věci, nadhled a vokální zběsilá hostovačka Dominika (Amoclen, Incarnate, MxWx)…co chtít víc, než další přídavek. Sleduj krátké video z koncertu – zde.

Slibný rozjezd akce tofužel totálně rozbila německá metalová partička LAMPORPHYR, jelikož zvučila neúměrně dlouhou dobu a po jejím setu v podobě vikingského metalu byl na akci již hodinový skluz. Jejich delší produkce tvořená dlouhými tracky vůbec nezapadla do konceptu akce a troufám si říci, že by se vyplatilo pozvat tuhle kapelu na jednu z čistě metalových akcí, které se v Azylu občas dělají. Tady to německým hostům prostě nesedlo. Za to doslova jak prdel na hrnec to sedlo dvojici Malý John a Marzena, kteří se postarali bez debat, Amoclen odpustí, o nejlepší set večera. IMPULSEALER je záruka kvality jak z desek (aktuálně venku 12 palců split s australskými Fuxache u Psychontrol Records), tak živě, o čemž jsem se již také několikrát přesvědčil. Oba hudebníci s letitými zkušenostmi z mnoha kapel předvedli nekompromisní švédsky znějící kvapík v podobě cca minutových příjemně variabilních kadencí – video zde. 

Po švédském kulometu to chtělo něco na zklidnění, takže sáhnout do honzovi lékárny pro Xanax byla jasná volba. Stejně jako EP Xanax, tak letošní dlouhohrající desku Grindcorization křtil slovutný Grasha, který účinnost 19. minut farmakoterapie vyzkoušel během křtu doslova na vlastní kůži. Video z křestu. AMOCLEN to na domácí půdě jako vždy sedlo. Hranice mezi fanoušky a kapelou zmizela a set měl neskutečný náboj. Amoclen je jedna z kapel, které poznáš na první dobrou, jelikož jejich specifický neurotický projev buď zbožňuješ anebo prostě nemáš rád. Osobně se řadím k té první skupině a proto mě jejich vokální i hudební buldozer opět bez debat uzemnil - video. Zbytky nespotřebovaných medikamentů, které kapela rozdávala plnými hrstmi, Honza z podlahy tradičně setřel. 

Labutí píseň si v Liberci odzpívalo pohádkové kvarteto BAMBULKYNE DOBRODRUŽSTVA, jelikož slovutný Grasha odchází do grindcorového důchodu a vše nezbude než vzpomínat nejen na liberecké nudistické eskapády. Za Liberec si vybavím nudistický útok se stojanem s činelem do fanoušků, propadnutí střechou venkovního pódia v komunitní zahradě či tanec na pinčesovém stole. Bylo toho samozřejmě mnohem více a za řadu věcí dostala kapela i v některých klubech stopku, ale kdo si tento taneční grind na svou akci pozval, musel očekávat v duchu „kdo se necenzuruje sám, toho necenzuruje nikdo“, to nejzběsilejší. Osobně jsem kapelu viděl mnohokráte a tentokrát jsem si dal pouze úvodní část setu, protože doba pokročila a tahle šou nebyla pro všechny oči, které byly na této akci se mnou. Pokud bych měl část koncertu zhodnotit, jednalo se tradičně o taneční, hudebně spíše rock n rollový/neprimitivní grind s nadhledem a vokály až z paty, kam Grasha tentokrát propašoval i noisové prvky, ze svých dalších hudebních projektů - video. R.I.P. Bambulko!

Plakát na Bizarro vol .23 v Azylu už visí, přijď se podívat.

Grinch

Sypanice do palice vol. 4 – Baronka, Litoměřice, 08.11.2024

Dneska ráno jsem vstal a místo toho, abych se opařil čajem, jsem vložil do sterea stříbrný koutouček s názvem “Cyberspace“ a ihned u otevíráku “Underture“ mi minimálně po sté spadla čelist. Ostatně stejně jako mi spadla o víkendu při živé přehrávce tohoto válu v litoměřické Baronce, kam se od dob Smashing Dumplings vrátil grindcore společně s hydrou jménem “Ludra“ a jejího koncertní seriálu s názvem Sypanice do palice.

Do Baronky jsem jezdil vždycky rád, i když zvuk v tomhle undergroundovém sklepě nebyl vždy ideální, tak řada grindových koncertů pod taktovtou uvedených Smashing Dumplings nebo lidí kolem Death Coffee Party byla vskutku legendární. Nebojím se napsat, že křest debutního alba poměrně čerstvé grindcore krve poskládané z léty i mnoha kapelami prověřených hudebníků, se minimálně do mé paměti zapíše také znatelně. S ohledem na večerní menu v podobě Ludra, Pure a Ingrowing to asi ani jinak, než skvěle dopadnout nemohlo.

S minimálním skluzem to na první dobrou odpálila právě LUDRA. Kapelu jsem měl možnost již vidět nejen v rámci klubové scény v libereckém Azylu, ale i na venkovní stagi na jedné z posledních želízských kovadlin…za stopku tomuhle úžasnému jednodennímu festivalu se sluší poslat vztyčený prostředníček místnímu zastupitelstvu. Oba viděné koncerty jsem si osobně velmi užil a musím souhlasit s Vlakinem, který nejen desku na pódiu křtil - sleduj video, ale i v pořadu Vencova zašívárna uvedl, že je rád, že grindcore v ČR stále díky kapelám jako je Ludra dále dýchá. Hrálo se logicky z uvedeného debutního alba “Hysterie doby“ a na konci setu zazněl i nový válec “Bahno“, který je předzvěstí další a v pořadí třetí, pokud počítáme i sedmipalcový split, nahrávky tohoto litoměřického grindcoru severského střihu. Hudebně vyzrálý i vysokým oktanovým číslem vybavený sypec opět nezklamal stejně jako žánru nakloněného posluchače nezklame ani křtěná nahrávka. Směle do toho.

Jako kmotry si Ludra přizvala dvě velmi zvučná jména a to Pure a Ingrowing, z nichž první rozbalili pod cihlovým obloukem svůj horory prošpikovaný grindcore PURE. Oproti skvělé loňské desce “Hell on Earth“ – čti recenzi, došlo opět ke změně sestavy. Beherit vyměnil basu za kytaru a na basu naskočil za zakládajícího člena Pure beheritův spoluhráč z Force of Hell zvaný Mešuge a na výsledku se to negativně při srovnání se setem z loňského OEF, který jsem měl možnost vidět, negativně rozhodně nepodepsalo. Kytary s nekompromisní bicí baterií, za kterou si již jediný zakládající člen Zbyňa střihl dnes dvoják a s nezaměnitelným Topiho pigsty vokálem vytvořily hudební delikatesu, kterou bych dokázal poslouchat ještě déle než jeden přídavek. Koncert - sleduj video - hodnotím jako desku…jeden z vrcholů domácí grindcore scény.

Dalším z vrcholů domácí scény je bez debat INGROWING…pro mě tedy od debutu “Cyberspace“, který jsem zmiňoval na začátku reportu a který jsem si kupoval v roce 1998 jako velmi očekávanou novinku. Pak jsem loni po letech velmi očekával návrat králů domácího grindcoru při návratu kultovní akce Obscene Society – čti report. A ten rok si je dal ještě v klubu – čti report z Bastionu. Opojen skvělými koncerty nezbylo než čekat na novou tvorbu v podobě avizovaného splitu s ostravskými Disfigured Corpse, který taktéž nabrali druhý dech – čti recenzi. Aktuálně běží předobjednávky u Bizarre Leprous na LP verzi uvedeného splitu a na koncertech Ingrowing už zní, stejně jako zazněla v Baronce, ukázka z nového dlouhohrajícího alba, kterého se dočkáme příští rok. Čekání si můžeš zkrátit návštěvou koncertu, kterých teď má kapela poměrně dost a na kterých dostaneš průřez tvorbou od debutu až po letošní pohybernační split. Těžko říct, co mě sestřelilo tentokráte nejvíce, ale kočičí hlavy z podlahy baronky zvedal jednoznačně nejen flák “Underture“- sleduj video z koncertu, ale i absolutní šílenost z absolutně nejlepší desky kapely “Sunrape“. Celý koncert šlapal jak dobře namazaný stroj a na jednotlivých tracích si čas vylámal všechny zuby. Pokud máš rád grindcore, tak tohle je povinnost!

Sleduj stránky Ludry a nenech si ujít akci Sypanice do palice vol. 5, kde se představí další legenda domácí scény, a to nezaměnitelní Contrastic.

Další videa nejen z této akce najdeš na mém YT kanálu a fotoreport má na svědomí Lucka Svobodová. 

Grinch

ABORTION / 7 MINÚT STRACHU

Abortion…tohle šílenství začalo před rokem 1989 a stále drží směr. Osobně jsem se připojil v roce 2002 zakoupením a následnou posedlostí albem “Have a Nice Day“ a od té doby nadšeně vyhlížím nejen každou další nahrávku, ale i setkání s Tondou, nejlépe při příležitosti živé přehrávky.

Letos jsem se dočkal po delší době dvanáctipalcového splitu z dílny Leprovi družiny obsahující čtrnáct vztyčných prostředníčků nešvarům doby jak dlouhodobým, tak velmi aktuálním, ostatně jak je v ranku a zejména u téhle kapely zvykem. Tracky převážně do jedné minuty stopáže v rámci kolize mých oblíbených hudebních stylů jako je hardcore punk nebo grindcore s mincing ocáskem v té nejsyrovější podobě zdobí několik inter. To nejtrefnější je ve válu “Gulag Gulaš Party“. Zvuk je šitý na míru stylu i nahrávce samotné. Tohle je vážení underground v ryzí podobě, který vypadl v různobarevných elpíčkách z jednoduché, leč titulními covery zdařilé kapsy z kolaborace řady evropských labelů včetně de facto kapelního Bonesawer Records. Za zhruba deset minut opakovaně přechází Tondův nezaměnitelný hrubý vokál do dávivých poloh pod kulometnou palbou bicích. Kytary řezáním a chrastěním ukrajují nemilosrdně tenhle soundtrack pro právem nasratou mesage ve slovenském jazyce, která by sice měla, ale ovšem nikdy tofužel nepadne na úrodnou půdu…protože je Úsvit idiotov.

Druhou stranu splitu okupuje jedenácti minutová noisecore epopej složená z třiceti šesti dějství z pera 7MS aka Sedem Minut Strachu, které pojí s Abortion nejen Slovenko, ale i uvedený label Bonesawer Records, kde vycházejí nahrávky další hudebních projektů hudebníků z obou kapel. V rámci této části nahrávky nahrané v reálném čase se doslova tonoucí stébla chytá a pokaždé, když jsem měl pocit, že se chytám nějakého hudebního motivu, zahučel jsem následně hluboko pod hladinu disharmonie. Zamotán do zpětných vazeb linoucích se skrze důmyslná zapojení efektů jsem se nejen zasmál u řady názvů skladeb, ale i a pochopil, že By borci Kceli Byť Sore Throat. 

Obě strany barevných desek pojí nejen dlouholetá láska k extrémní hudbě, ale i potřebný nadhled...s tímto je potřeba k nahrávce také přistupovat. Finální verdikt je jasná rezervace místa v polici s deskami.

A 5/4,5

7 MS/3,5

Malignant Tumour - Maximum Rock´n´Roll

Tuhle kapelu jsem zbožňoval ještě jako mladej cápek, když jsem poprvé zavadil o ona magická slovní spojení “Obscene Production“ a následně “Obscene Extreme“. Samozřejmě, že jsem tehdy ještě ne na úplně přeplněném trhu hltal všechny nahrávky labelu včetně těch od Malignant Tumour. Do pro mě zlomového milníku v podobě alba “Dawn of a New Age“ mám doma drtivou část discografie včetně raritních pásek, které jsou dnes opět v kurzu. Odklon od podzemních žánrů, kterými si kapela do uvedeného alba prošla, jsem tehdy bral jako zradu…stejně jako u Lahar, kteří opustili v přibližně stejné době hardcore ve prospěch boomu thrashe…a stejně jako k Lahar jsem se po letech k Malignant Tumour vrátil a docenil starší nahrávky včetně poněkud přehnaného pojetí reedice “In Full Swing“, ke které jsem si našel konečně cestu díky loňskému tour kapely.

Ale pojďme k nahrávce samotné. Nové elpíčko vychází po dlouhých osmnácti letech u Papagáje, kde ostatně vyšla i reedice “In Full Swing“. Mimo standardního CD a kazety se očekává honosný triple gatefold, který ukryje na dnešní poměry poměrně dlouhou stopáž špinavého rock n rollu…ano hudebně se z cesty neuhýbá. Nahrávalo, mixovalo a masterovalo se poslední tři roky, takže je jasné, že se jedná o naprosto precizní práci, kde se může dostavit pachuť maximálně tak z některých kompozičních prvků, se kterými se tahle ostravská čtverka pustila do lehčího experimentování. Na rozdíl od některých zbytečně kritických jazyků jsem osobně velmi spokojen s obalem i úpravou loga kapely, která od počátku divokých devadesátek není zdaleka první.

V samotné hudební náplni kapela sází nejen na rock n rollovou energii, ale tasí se světě div se s dvěma ploužáky, ke kterým více méně spěje konstantě poměrně dost melodickým nádechem celého alba. Naštěstí stále drží otěže pevně v rukách král Killmister a deska dokáže i pořádně kousnout, takže až schováš do kapsy rozžhavený zapalovač a setřes slzu pod okem, můžeš se se skvělým hudebním doprovodem proběhnout po nábytku v obývačce. Ona uvedená variabilita je asi hlavní devízou celé nahrávky, která překypuje nápady nashromážděnými za poslední tři roky lidmi, kteří to prostě mají v krvi a nemají problém utáhnout i téměř pět minut dlouhý track bez škvíry pro otravnou paní nudu. Stejně jako nuda nedostává prostor ani hudební vata. Refrény jsou zpěvné a Bilosův chraplák přímo vyzývá ke sborovým pokřikům během společných poslechů nebo veřejných přehrávek. Textově album osciluje mezi oslavou života, kritikou konzumerismu a doteky smrti. Hudebně to leze neskutečně rychle pod kůži a každý další poslech je, pokud přistoupíš na danou hru, příjemnějším. Jestli se posluchač tímto podmanivým koktejlem přeci jen časem nepřesytí, ukáže až čas…mezitím to nakruť bez ohledu na sousedy co nejvíc doprava a prožij Maximum Rock´n´Roll.

4,5/5

Fear Of Extinction / Utsatt split LP

Poslední dobou to u nás doma opět crustí a grinduje nejen na samou mez únosné hlasitosti, ale i ve formě nepřeberného množství nahrávek nejen léty prověřených ranařů uvedených žánrů, ale i v podobě velkých návratů zejména na domácí scéně. Jedním z velkých návratů domácího crustu je bez debat čtyř skladbový materiál pražských Fear of Extinction. Dalo se čekat, že Mirek vydávající jednu žánrovou šlehu za druhou na jednom z nejaktivnějších českých ug labelů Phobia Records, nezůstane dlouho jen na jedné straně barikády, ale znovu hrozivě zařve a se svými spoluhráči nakonec přeci jen prověří trpělivost zvukařů v ug klubech, protože Fear of Extinction se nejen poslouchají na maximální hlasitost, ale po klubech si tuhle crustovou hydru nikdo nedovolil ani ztlumit (ještě si dobře pamatuju, jak mi po libereckém koncertu houkalo v makovici ještě druhý den). Do nového čtyřskladbového materiálu, který najdeš na dvanáctipalcovém splitu s žánrově standardním obalem, pašují metalové prvky a znějí vskutku nekompromisně. Masivní zvuk, d-beat rytmus, švédské metalové kytary a nelidský řev. Po dvou minutách úvodní “No Compromise“ sedím v němém úžasu na zadku a nechám do sebe nelítostně bušit metronomicky tepajícího bubeníka a dismemberovské kytary. Práce s kompozicí je skvělá. Melodické linky, vrstvení kytar a refrény v kontrastu s těžkotonážní řežbou přecházejí do další válů, ke kterým se opakovaně vracím. Názvy skladeb do puntíku vystihují pocity posluchače. Úvodní píseň je jasná a “Rise Of Evil“ také trefně popisuje minimálně moje prožitky při necelých 15 minutách. Tohle je vážení návrat ve velkém stylu. Druhou stranu asfaltu, pokud nemáš čirý limit, okupuje poměrně nová švédská bruska Utsatt složená se známých tváří z Warcollapse (nová deska Warcollapse na Phobia Records je právě venku a je naprosto skvělá), Exploatör, 3-Way Cum či Disarm. Se špinavějším zvukem klesá stopáž jednotlivých zářezů zhruba na polovinu doposud slyšeného, tedy až na závěrečnou coverku mé oblíbené pecky od Skitsystem s názvem “Skrivet I Blod Ristat I Sten“. S klesající stopáží se téměř zdvojnásobuje tracklist a logicky se táhne přímočařeji na branku. Špína v každém ohledu lahodí uchu lačném po švédském hardcore punku, kterému není svaté zhola nic a je potřeba mu uhnout z cesty, protože smete vše, co mu stojí v záběru. Ve zběsilém tempu vše chrastí přesně tak, tak jak to máme rádi. V nakládačce je i prostor pro trochu rock n rollu a zahalekat si do přítmí bytu “Mörker“ je čirá radost. Tak jak vystihovaly názvy skladeb zážitky z poslechu FoE, tak prakticky stejně je tomu i u splitových parťáků – Helvete si přeloží každý i švédštiny neznalý odvážlivec pokládající neohroženě jehlu na gramec tohoto naprosto devastujícího splitu. A ten cover na závěr, ježí chlupy na zádech i bez mocnějšího zvuku, který by si přeci jen zasloužil. Tohle je bez debat žánrová posluchačská povinnost.

FoE 5/5

Utsatt 4/5

Ingrowing/Disfigured Corpse – One two three four we are vampires (split CD/LP/MC 2024)

Loni na Obscene Society Festivalu a turné Daddies goes grindcore zaplesalo nad návratem domácích grindcore kapel Ingrowing a Disfigured Corpse srdíčko každého pamětníka těchto legendárních výplachů. Skvělé koncerty, loňské ípko Disfigured Corpse a oznámení společného dvanáctipalcového splitu bylo doslova vlhkým snem v zemi, kde je grindcore, jak správně nedávno poznamenal frontman Ingrowing Vlakin v internetovém pořadu Vencova zašívárna, tofužel na ústupu. Naštěstí obě tuzemské hydry vrthly na domácí pódia s takovou vervou, že musí být každému jasné, že grindcore nebyl ještě zadupán do bahna boomem nových thrashových kapel v českém undergroundovém rybníčku.

Samotní borci během odstávky uvedených kapel, které udávaly hudební směr již v divokých devadesátkách vskutku nelenili. Divoká smršť Jihočechů se přenesla v podobě dua drum and bass do veteránské kapely Pure a ostravská riffovačka taktéž v podobě dua drum and bass do thrash/deathové smršti Antigod…kde se mimochodem potkali s Chymusem, který letos opět běsní v legendárních Isacaarum, které se rovněž vracejí a rovněž ohlašují na podzim nové album…neskutečné…stejně jako jejich vystoupení na letošním Obscene Society festivalu.

Ale dost řečí okolo a jdeme se podívat na aktuální čtrnácti skladbovou nálož, která vyšla dnes zatím jako split CD u nejpovolanějšího labelu Bizarre Leprous Production. Osobně CD nevlastním, jelikož čekám na LP verzi, takže nejsem krom zdařilého obalu nijak hodnotit samotné grafické zpracování této smrtící hudební kolaborace.

Zvuk nahrávky je devastující, jak se na daný žánr sluší a patří, stejně jako jsme na něj zvyklí ze Studia Davos z rukou mistra Otyna, kde Ingrowing loni na sklonku roku nahráli svých šest pumelenic, které vskutku navazují na kultovní fošnu “Sunrape“, jak kapela sama proklamovala. Těžká riffovačka nemilosrdně vyklízí prostor pro maximálně dvou minutové kanonády, na kterých se tofužel nepodílí druhý katyrista Ediie, kterého se prozatím nepovedlo přesvědčit pro návrat. Jedna kytara ovšem kouzlí pod Vlakynovým překrývajícími se dávivými vokály, které v nižších polohách působí ještě mocněji, než si jej pamatuju ze staršího materiálu, naprosto dostatečně. Tanečnější party, těžké riffy ve středních tempech, kulometné palby, metronomické stopky a často vaz lámající kytarové hmaty poskládané s nesporným umem starých harcovníků žánrů lahodí uchu bez sebemenší nespokojenosti. Neurvalé, přesto čitelné, živelné a spíše než krev vysávající, tak krev vlévající do žil případnému posluchači.

Disfigured Corpse ještě stihli pár týdnů před vydání této nahrávky vypustit ve spolupráci s Pařát Productions po dvaadvaceti letech vynikající full album United He666and na dvanácti palcích. Ostraváci svých osm stop, nečekaně leč k názvu trefně končící coverem od goth/death rokových Tribulation, nahráli rovněž na sklonku loňského roku v jablunkovském studiu Southrock Recording a mixoval jim to letos rovněž Otyn v Davosu. Zde se navazuje jak procesem nahrávání, tak samotou tvorbou, na uvedené ípko “Sick World MMXXIII“. Opět tu máme máme pořádný hardcore ocas a nezaměnitelný vokál Vládi Třískali doplněný o vše hajpující hromadné řevy ostatních hudebníků. Kompozice kolem dvou minut a čtyři borce, kteří jelikož to spolu valí od první poloviny devadesátek, tak vědí, co chtějí a náležitě to umí. Oproti Jihočechům nabízejí rozhodně materiál chytlavější, leč nesporné technické kvality rovněž nepostrádající. Jednotlivé skladby se krásně přelévají jedna do druhé a stejně jako u Ingrowing tohle bude chtít nášup…a ne jeden. Neurvalostí se v nových válech rovněž nešetří. Rychlost střídá taneční potenciál a občas až nečekaný a zároveň příjemný hudební zvrat. Překvapení budiž nejen blackened ocásek u “Flash on a verge“, ale i uvedený závěrečný cover, který mám v originále hrozně rád.

Album je libová půlhodinka poctivého tuzemského grindcoru, kde maximálně délkou stopáže vede Ostrava. Jinak tenhle battle nemá nejen vítěze, ale ani slabé místo…TOPinka!

5/5

Grinch

Ohlédnutí za Obscene society 2024

Po roce opět v ABC Klubu v Pardubicích a opět maximální spokojenost. Obscene society festival nabídl další skvělý a optimálně poskládaný line-up, ve kterém opět nechyběly velké návraty na domácí grindové scéně. Organizace i zvuk bez ztráty kytičky, stejně jako vegan jídlo/pití a komfort pro fanoušky.

O poměrně ostrý start akce se postaraly pro mě doposud pouze podle jména známé nové české kapelky. Odpálila to banda DEADROOTS, která je dalším zástupcem nové thrashové vlny, která poslední roky pořádně čeří domácí undergroundový rybník. Fanoušci, kterých nebylo na zahájení vůbec málo, dostali slušně variabilní porci pekelné muziky, která se brzy ocitne na debutním albu ze studia Hellsound. Je skvělé, že nejen zde, ale i na klasickém Obscene Extreme Festu dávají pořadatelé prostor novým kapelám, které mají potenciál a které účast bez debat posune přes několik let vláčení se po poloprázdných klubech vpřed. Ještě více mě ovšem bavili následující fofrníci GORC. Fastcore nebo powerviolence, říkej tomu, jak chceš, s nepostradatelnou angažovaností. Rychlé biče s ženským ostrým vokálem. Split z Bastardestroyer si rozhodně pusť a v lepším případě dojdi na koncert. Z velkého pódia trutnovského Obscene Extreme Festu přešli do na klubovou stage polští PUTRID EVIL. Tenhle staroškolský death grind mě zaujal již na uvedeném festu a v klubu jim to šlapalo ještě lépe. Zahraniční recenze nelžou, takhle zní sesuv kostí po schodištích ve vybydlených barácích v Pripjati.

Jedna z nej domácích thrashovek Faust mi na této akci i s novými vály poněkud zapadla. Koncert byl ale fajn a uvidíme, teda spíše uslyšíme, s čím vylezli letos ze studia. Jako jejich fanoušek se nemohu dočkat. O něco déle jsem ovšem přeci jen fanouškem poněkud zvrhlého, ale hudebně neskutečně nařachaného dua T.O.O.H. “Z vyšší vůle“, “Pod vládou biče“ a “Řad a trest“ patří mezi moje nejoblíbenější domácí grindové desky, z nichž ta poslední vyšla dokonce u slovutného UK labelu Earache. Velká očekávání od tohoto koncertu byla naplněna a dokonce překonána. Kapela se v průběhu setu odprostila od samplů, které používala na nové fláky jako je kupříkladu "Komouš" a naservírovala pěkně postaru kytara, bicí pecky jako "Pošták Radek". Hrálo se od dema “Vy kusy mrdacího masa“ po nejnovější věci. Je fajn potkat lidi, které člověk viděl naposledy před víc než dvaceti lety...zdravím Josého. Famozní technická práce! Ovšem jednoznačně nejlepší set večera…se vším úctou k mistrům MOB 47…předvedla slovenská crustová a death metalem ošlehaná partička BETON. Neskutečný zvuk i tlak. Takhle si je pamatuju z písečné pláže na posledním Šlinc Festu a takhle je mám rád, stejně jako jejich nahrávky včetně poslední desky “Zombie mustang safari“. Fico je koňský kokot!

Akce byla opět o hodně setkáních, nejen s lidmi, které tradičně potkáš na velkém OEF a řadě dalších větších i menších akcí, ale i o lidech, kteří se jako dobří holubi na scénu vracejí – fotografové Tomáš Okulto a Jana Chržová, která už zase drží v rukách nejen foťák, ale i zápisník a tvoří reporty – třeba z aktuálního koncertu Machine Head s domácími prvoligovými spoluhráči Faustu Refore.

Hudební krasojízda pokračovala další legendou domácího grindcoru a to progresivci CONTRASTIC. Naposledy jsem je viděl na turné k poslední desce Perfecitizen v kultovním prostoru libereckého Azylu a stejně jako tam, tak i na prknech, co znamenají grind, mě vystřelili z kecek. Trošku mě mrzí, že se jim pokazila projekce, protože ta se světelnými efekty dává tomuhle na domácí scéně naprosto unikátnímu hudebnímu tělesu při živých přehrávkách další rozměr. Byl to doslova open mind tanec svatého Víta…aspoň junior si to tak užíval. Velká očekávání byla i u návratu jedné z nejprovařenějších českých grindových kapel, která paradoxně jako grindová nezačala. Ano, řeč je o ISACAARUM, jejichž hudba, texty i pódiová šou šokovaly fanoušky už před více jak dvaceti lety. “Curbed“, “Cunt hackers“ a “Shibari kata and other practices“ patří dodnes do zlaté truhlice domácího lomozu. Tenhle návrat jsem si fakt užil i přes mírné zklamání ze set listu, který obsahoval dobré, leč nové tracky, které najdeš na podzim na novém albu…předprodej již běží. Osobně jsem doufal v přehrávku největších pecek z výše uvedených alb, které byly během velmi intenzivního koncertu v menšině. Borci byli neskutečně při síle a choreo setu bylo jako za starých dobrých časů.

S distry to bylo letos slabší. Barvák byl, ale bez distra. Čurby měl ukázku svého bezvadného printu. Lecter s Láďou Olivou podstatně rozšířili nabídku a kapelní merch byl v TOPu…až na MOB 47, kteří se omlouvali, protože s sebou nemohli nic přivést.  

Jednoznoznačně nejdivočejší set měli na svědomí tradičně INHUMATE. Špinavá a naprosto neurvalá zběsilost od začátku až do potem zmáčeného a trošku smutného finále, kde se oznámilo, že krom případných speciálních vystoupení, to tahle stálice žánru po 35 letech na scéně balí. Čirá radost vidět jako Christophe řádí mezi rozběsněnými fanoušky pod stagí a následně i na ní….tohle bude na scéně zatraceně chybět a jsem rád, že junior stihnul masivní pit na stagi, protože na tohle budeme všichni na grindcore scéně často vzpomínat. Další kapelou, která mi na akci zapadla bylo dnes velmi skloňovaní INSANITY ALERT. Osobně jsem byl z kapely naposledy vyloženě nadšený, když vydávala první album a obrážela s ním evropské kluby…to byl neskutečný hukot. Od doby, co se z téhle thrashcore kapely stal velký pojem, mi to už tak nešmakuje a přijde mi, že je to více šou než muzika a nebojím se napsat, že tahle kapela, ačkoli je dobrá, je mírně přeceňovaná. Naopak MOB 47, na které se tofužel sál dost vyprázdnil, je pojem léty a řadou nesmrtelný tracků prověřený. Kořen v roce 1982 a v roce 2024 čirá švédská hardcore punková energie. Jako zahrozil jsem si jako řada přeživších crusties, pro které byl stejně jako pro mě tenhle koncert největší lákadlo celé akce. Když hráli BELZEBONG, už jsem dýchal do testeru mezi Pardubicemi a Hradcem…co napsat na závěr…pokud čas, čurby a konto dají, vidíme se příští rok na Obscene Society 2025.

Grinch

Meat Spreader – Mental Disease Transmitted By Radioactive Fear (LP 2024)

Druhá řadové deska a pokud počítám i splity tak již pátých dvanáct palců s takovými jmény jako Haemorrhage, Hemdale a Archagathus. Prostě vybraná společnost stejně jako na koncertních pódiích včetně toho na Obscene Extreme Festivalu, kdy jsem viděl tuhle polskou all star goregrind mlátičku prvně a kdy také vyšlo debutní ípko Excessive Consumption Of Human Flesh.

S minimálními změnami v sestavě jede tahle mašina složená z lidí z Dead Infection, Squash Bowels, Neuropathia a dalších již osmým rokem světové turné ve smrdutých vodách našláplého gore dle tradice nejlepších nahrávek uvedených kapel. Druhé full album si na CD vlastně vydává sám basák Artur Grassman aka Paluch na svém labelu Lifestage Productions. LP pak vychází jako předchozí dvě nahrávky u Behind The Mountain.  

Zpracování je sice minimalistické…kapsa a černý vinyl, ovšem hudebně se tady komando okolo šíleného Jara trhá doslova a do písmene ze řetězu a díky violence pasážím tvoří ještě variabilnější kompozice. Ovšem neboj, pořád je to těžkotonážní polský válec s pověstným švédským zvukem. Pod děsivým logem vznášejícím se nad vše o obsahu nahrávky samotné říkajícím názvem pochodují zástupy zombií, jejichž řady se rozšiřují na zadní straně obsahující přehled jednotlivých skladeb. Patnáct kusů za půl hodiny, takže vražedná kadence staroškolského gore prchajícího od nekompromisních d-beatem ošlehaných válců až na práh děsivého šílenství á la Inhumate.

Samotná nahrávka si po celou dobu díky v tvorbě inovátorskému přístupu drží neskutečný tah na branku. Radosław Pierściński aka Psychoradek to tluče nekompromisním způsobem a nechává prostor pouze pro znásobení účinnosti Jarova nelidského řevu nebo masivních kytarových riffů. Kdo zná tvorbu jak Meat Spreader tak předchozích kapel, je mu jasné, že tohle není žádná bezduchá řezničina, ale propracovaný stroj s potenciálem jak posluchače zaujmout v křesle při soustředěném poslechu, tak jej vtáhnout do moshpitu pod pódium během koncertu. Točím to dokola a nemůžu se nabažit. Absolutně mě drtí nejen d-beatový tepot, ale i šílená kytarová mikrosóla evokující prst na spoušti leatherfacovy pily. Vyšší polohy vokálu Jarovi neskutečně sedí a při nasazení extrémního tempa bledne nejedna švédská grindcore kapela. Na druhou stranu je zde spousta vyloženě chytlavých až tanečních pasáží. Vše kvarteto dávkuje optimálně na základě letitých zkušeností, takže po třetině stopáže je již moucha v sítí…tady teda spíše mrtvola v pytli. Nový kytarista Marcin Jaworski aka Jawor, který si již s některými spoluhráči potkal nejen v uvedené Neuropathii, ale i v death metalových The Dead Goats naskočil do rozjetého vlaku bez sebemenšího zakopnutí a podílí se měrou vrchovatou. Když jsme u toho death metalu, tak mocnými riffy končí právě první strana desky velmi zapamatovatelnou skladbou “Shit Served By Flashing Screen“.

Nakonec nezbývá než se připojit k zahraničním recenzím a vyseknout pánům z Białystoku poklonu.

4,5/5

Grinch

Telex - Řeznickej Krám (double LP 2024)

Telex je pro většinu posluchačů nostalgií, ale pro všechny základním kamenem tuzemského hardcore punku. Kdo nezná alespoň útržky textů kultovních pecek jako "Skejtová Růžena" nebo "Zlatý Slavík", ten zřejmě přiletěl v Perseverance z Marsu.

S ohledem na kořen v roce 1984 kapelu provázela nejen dobrá odezva publika, ale i rudá hydra, která již během prvního roku fungování kapely rozehnala jejich koncert a samozřejmě následoval zákaz činnosti. Kapela ovšem pokračuje pod jiným názvem a další zákaz na sebe nenechá dlouho čekat. Třetím startem v roce 1986 je již vystupování pod všem dobře známým názvem Telex a v roce 1989 vzniká ve zkušebně jediné album kapely, a to "Řeznickej Krám", které se stalo naprosto kultovním.

Demokazeta prošla neúprosným zubem času bez ztráty kytičky a její dobový zvuk si můžeš vychutnat, jelikož těžko seženeš původní kazetovou verzi či následnou kazetu od Black Point, na kompilaci “Takoví To Bylo...“, kterou si kapela vydala sama na dvou CD-rkách a kterou jsem si tehdy bez prodlevy ihned objednával. Psal se rok 2002, kdy už šest let kolovalo cédéčko “Punk Radio (The Best Of)“, které si kapela nahrála před svým rozpadem v roce 1996 ve studiu Českého rozhlasu. A stejně jako znovu nahrané písně v rozhlase se i “Řeznickej Krám“ dočkal asfaltových drážek u PHR.

První LP vydání zremastroval k dané věci povolaný člen kapel Vzor 60 a Zeměžluč Marek Jánský aka Barmy. Album bylo osekáno z původních dvacet osmi na dvacet skladeb a musel být překreslen jeho obal na LP formát. Tuhle desku jsem si kupoval také ihned jak v roce 2016 vyšla. O tři roky později vychází obalem barevně odlišný repress, který lehce bourá překupnický ráj. No a konečně letos se dočkáváme plné palby na dvou vinylech s bonusem navíc, kde zvuk šperkuje opět o něco více mistr Otyn ze studia Davos…což jen podtrhuje oblibu kapely nejen mezi hardcore punkery, ale i metaláky.

Osobně mi kazí nadšení samotné zpracování přebalu. Na jednu stranu chápu strohost a uvedené užití zašlé zelené barvy jako symbolu doby, ovšem nejen s ohledem na cenovku limitované edice (80 kusů do prodeje) ve výši 1.000 Kč, ale i na kultovnost dané nahrávky bych čekal obsáhlý gatefold jako tomu bylo třebas u nahrávky “Punk A Pogo, Live In Rockfest 87“ z dílny kapely s Telexem často srovnávané a to H.N.F. Takhle tu máme obyčejnou kapsu a vložený dvojlist s jinak zajímavým obsahem z pera Johana z Fobia zine.

Osobně se aktuálně tluču mezi demáčem a x-tým reunionem kapely, kdy zpěváka Petra Doušu doplnili již mladší hudebníci, což jsem měl možnost vidět na slovutném festivalu Obscene Extreme, kde mám vždycky ohromnou radost ze shlédnutí kultovních kapel. Zvuk z Davosu mi sedí. Je autentický a neskutečně syrový. Prostě hraje to dobře. K vlastní hudební náplni je asi nejvýstižnější tvrzení vydavatele LP verzí včetně této, že nahrávka vzniknuvší v plesnivé zkušebně během pár hodin roku 1989 má mnohem větší sílu, než vyumělkované kraviny pořízené v superstudiích za nehorázné částky.

Tlak doby, vyhranost hudebníků z hospod a chuť se bavit dala vzniknout neskutečně výbušné a tvrdé kolekci kratších lehce zapamatovatelných skladeb, které i po letech překvapí svou rychlostí a neurvalostí. Nahrávka má rozhodně co nabídnout i další generaci posluchačů, což můžu osobně potvrdit, jelikož si některé fláky prozpěvuje můj syn.

Pokud bych měl nahrávku i přes repress zhodnotit, tak jediným jejím, zato velkým, mínusem je již uvedené zpracování obalu, které prostě působí odfláknutě.

Jinak kdybys desku chtěl, tak standardně teď týden po vydání za trojnásobek na Aukru.

4,5/5

Grinch

Catasexual Urge Motivation - The Encyclopedia Of Serial Murders (LP verze 2024)

Italský hardcore thrashový label F.O.A.D. po LP debutu českého all star grindcore/goregrind komanda Sick Sinus Syndrome a LP reedicích mocných Švédů Regurgitate sahá ještě hlouběji do kanálu chorobného goregrindu a to rovnou do vod, které patří mezi nejextrémnější vůbec. Ano, řeč je o japonských cyber gore šílencích Catasexual Urge Motivation a jejich slovutné encyklopedii sériových vrahů.

Byl jsem čerstvě na střední škole, když jsem lačnil po co největších hudebních extrémech, které se v dané době nalézaly zejména ve staroškolském goregrindu (skutečně zapomeň na tanečky á la Gutalax) a cyber grindu, narazil jsem náhodou na konci devadesátek v kamenné prodejně Tortuga (kterou vlastnil v přízemí jednoho z děčínských věžáku Martin Lihač) na kazetu C.U.M., kterou rok předtím vydal jistý Honza Ditko také z Děčína. Strohý rozkládací booklet s gore výjevem jak z crime flicků a razítkem Icy Illusions na druhé straně složeného papíru formátu A4 nebyl zdaleka tím největším extrémem. Tím byla hudební náplň, která smetla z cesty vše, co jsem doposud v rámci etrémního metalu slyšel a vlastně je tomu tak dodnes.

F.O.A.D. Records v kooperaci s krajany Nuclear Abominations Records na teprve druhé LP reedici C.U.M. (první má na svědomí Grind Block svým pojetím mého prvního zakušení téhle kapely v podobě nahrávky “Death To Pigs“) tasí mocné zbraně zejména v podobě zpracování alba. Dvě černé, případně barevné limit desky najdeš v rozkládacím trifoldu s povrchem imitujícím staré plátno s vlepeným bookletem. Součástí je samozřejmě nejen na label, ale i na interpreta samotného, obi strip. Navíc posluchače kamkoli oko zavítá, doprovází bohatá grafika plná japonských uměleckých děl extrémních praktik S&M, mučení a smrti.

Fascinací zvukem a zanecháním strýčka Willa Rahmera o několik stupnic šílenství níže jsem so dostal přes jednoho pražského kamaráda k demo a promo páskám C.U.M. z let 1994 a 1995, což bylo hudební zvěrstvo, které nemělo vskutku v mé tehdy ještě kazetové sbírce obdoby. Xté kopie špatně čitelných xeroxových obalů a neskutečné hudební šílenství tvořilo fascinující koktejl, kterému nešlo z pozice fanouška extrémních kytarových žánrů odolat.

Dvojnásobná letošní nálož desek v podání italských labelů ukrývá bez ořezu kompletní debutní full materiálů bratrů Kanaiových. Yuzin a multinstrumentální Tomoaki přes jehlu tvého gramofonu míchají téměř po třiceti letech znovu ten nejvražednější koktejl. Již samotný zvuk nahrávky je naprosto devastační a se strojově znějícími bicími nemá pro mě doposud konkurenci. Dvaadvacet stop prostých inter střídá na stopáži delší než hodinu kulometné kadence se zlověstně znějícími středními až pomalými tempy. Chorobné názvy skladeb s ještě chorobnějšími vokály a nervním kytarovými linkami jsou bez debat materiálem jen pro otrlého žánrového posluchače.

A to, že se dá jít ještě dál, ukázali bratři v dalších nahrávkách, které pečlivě zmapoval label na domácí půdě nejpovolanější a to Bizarre Leprous Production v podobě pěti po strop nacpaných kompilací s názvem “Nekronikle Continues“…tohle nikdy neskončí…

Držím v ruce tenhle komplet, který jsem ráno vyzvedl v zásilkovně a mísí se ve mně pocity nostalgie, vzrušení i fascinace…přesně jako když jsem kapelu slyšel prvně ze sprasené kazety.  Zapomeň na tanečky v dětských oblečkách a úsměvy na fesťáku, tohle je gore v krystalické podobě a o čem to je, tomu se nikdo nesměje.

5/5

Grinch