P.S. – V oslovských lavicích

Papagáj již řadu let poctivě a vkusně archivuje na vinylových vydáních tuzemskou punkovou scénu s kořenem často ještě v bolševické kleci. Dalším počinem o krok blíže ke kompletnímu dobovému hudebnímu archivu je na desku digitálně přenesené a ve studiu Davos masterované nejen Otynem, ale i na nahrávce samotné bublajícím basákem Wonidem, bez pochyby kultovní demo kapely Pohlavní styk s názvem “V oslovských lavicích“.  

Kapsa z poctivého papíru vychází z dobového přebalu kazetového dema a kromě samotné desky, která vyšla v klasické černé i limitované barevné edici, obsahuje i nádherný booklet plný dobových i téměř současných fotek, zážitků zainteresovaných v komiksech i v textu mapující jak první období fungování PS v druhé polovině osmdesátých let včetně vzpomínek na nahrávání počinu “V oslovských lavicích“, tak proces vzniku tohoto LP domlouváním vydavatele s hudebníky po festech od roku 2020 po sehnání původní kazety odpovídající zvukové kvality pro digitalizaci od zpěváka Thalidomide.

Musím uznat, že kvalitní práci neodvedl jen samotný vydavatel, ale i studio Davos. V téhle fázi recenze se musím přiznat, že demo slyším celé vlastně úplně poprvé až z této desky, jelikož se ke mně prvně dostalo až CD “Hele...!...“, u kterého jsem s ohledem na jeho lepší zvukovou kvalitu zůstal. Čitelný, leč s ohledem na dobové možnosti nahrávání odpovídající zvuk netrhá uši, jak to u některých vydání, kdy se musí vydat na LP cokoli, co kdy kdo sesmolil, bývá a posluchač si může tedy bez rušivých elementů vychutnat dvacet pecek…tedy až na závěrečnou skladbu “Řev šibeničního tura“, která byla sejmuta při živé přehrávce o rok a půl dříve před nahráním samotného demáče mezi litry piva během dvou dnů roku 1988 ve zkušebně v Kouřimi a tedy zvukově už vylepšit prostě nešla. Vtipně a leckdy i nebojácně tvořená intra, která mohla s přehledem znamenat pozvánku do Bartolomějské, se kterou měla již kapela zkušenost, dokreslují jednotlivé tracky, které nejsou pouhým neumětelem kovovým, ale jsou jednoznačně hudebním hardcore punkovým vzdorem, často nesporným kompozičním umem i nikdy nekončícím mejdanem. Kapela se odkazuje také na dobové zahraniční kapely a tímto spojením vznikla třebas úderná skladba “I am not“, kdy by za ty exploity s úvodním telefonátem mohly s přehledem létat obušky vzduchem. Kopance do socialismu i Sovětského svazu střídají dnes již téměř zlidovělé sklady jako “Pivo za 2,50“, “Písni​č​ku si zazp​í​v​á​me“ nebo “Mejdan“. Celkově se deska poslouchá velmi příjemně a vůbec není na škodu její délka…tomu krom již uvedeného napomáhá i do krve vylámaný zub času.

Po grafické, zvukové i samotné hudební stránce je to zatraceně povedená práce, kterou si rád každý punker šoupne mezi své nejčastější krouťáky v polici.

5/5

Grinch

Amoclen - Grindcorization

Hodně farmak proteklo jícnem od doby, kdy partička lékárníků z Řáholce a nelegální varny pod Ještědem uvařila dobrotu, po jejímž pozření musel lékař u postiženého konstatovat smrt s diagnózou grindcore. U řady hudebních narkomanů se ještě po pár letech rozstříknul do šíře sedmi placů absces, na který jen letmý pohled vyžadoval několik dávek Xanaxu.

Pokud ti přijde, že tahle recenze začíná zvráceně, případně vážně nevážně, tak se pořádně podívej na přebálku nového full alba domácích nestorů zběsilého grindcoru Amoclen a pokud máš větší dávku odvahy, vlož stříbrný kotouček z dílen Maximed a Defense Records do přehrávače. Farmakologický rituál trvá necelých dvacet minut a obsahuje sedmnáct léčebných procedur včetně již pár let dostupné čtyřstupňové terapie dle řáholeckého protokolu Xanax. Michal Veverka nejen opět přestřihl pupeční šňůru u dalšího dítka také tak trochu svého Amoclenu, ale v rámci svého labelu vsadil na osvědčenou hudební žánrovou kvalitu, kterou zde podtrhuje vskutku mocný zvuk. Ostatně onen mocný zvuk je základem téhle pětice a samozřejmě nechyběl ani na podzimním křtu nahrávky v libereckém Azylu.

Stopáž alba nevyplňuje jen instrumentální a vokální šílenství, ale standardně se zde posluchač dočká i nějakého toho intra podtrhující nevážnost nahrávky. Hudebně se jedná o provazbený a instrumentálně velmi dobře zmáknutý grindcore, který se v rámci toxické psychózy utrhl kompozičně ze řetězu a kombinuje na první poslech autorský ksicht Amoclenu s prvky, které žánru nakloněný posluchač zajisté docení. Občasné taneční gore party s rytmikou až k mocným Impetigo (to mě až zamrazilo) střídá mocné pw podávající si dveře s punkgrindem. Můj favorit je ovšem stále Xanax, který se už objevil již na stejnojmeném singlu a který naživo bez servítek trhá blány basových reproduktorů.

Album nemá šanci nudit nejen díky optimálně dlouhé stopáži, ale i s ohledem na poměrně velkou porci hudebních nápadů, kterým samozřejmě dopomáhá i poslední příchozí člen Dominik svou bubenickou hrou. Léty prověřené kytary také nezklamou stejně jako vokály, kterými je kapela proslulá…účast na OEF, Power Grindcore i dalších akcích, kde prkna znamenají grind, je toho jasným důkazem.

Pokud máš rád hudební extrém, je nové album Amoclenu jasnou volbou, anebo můžeš udělat jen radost svým sousedům.   

4,5/5

Grinch

Parketový Lev – Z Mexika

Domácí punkový label PHR Records servíruje nejen jednu archivní a často ještě totalitou zahalenou perlu za druhou, ale čas od času nabídne i zajímavou novinku. A právě do druhé kategorie spadá druhé album bratislavské punk rokenrolové skupiny Parketový Lev. I když slovenskou scénu sleduji, přiznám se bez mučení, že tohle jméno bylo pro mě do položení jehly na asfalt velkou neznámou…což je i přes doslova soft hudební stránku věci vskutku škoda.

Standardní kapsa z poctivého papíru z dílny PHR ukrývá nejen klasický asfalt, ale i kartu s texty a oku lahodící grafiku, kterou má stejně jako obal na svědomí zdatný zpěvák a neméně zdatný grafik. Onu soft stránku věci podtrhují nejen barvy, ale i kontrast lva v názvu a koláže zřejmě zpěvákových koček na přebálce. Nevím jestli to byl záměr, ale tohle se fakt povedlo.

Hudebně se ocitám skutečně dle propagačního textu někde mezi Ramones a provařenými slovenskými punk rocky. Opakovaně mě kytary během optimálně dlouhých deseti stop evokují Slobodnou Európu, čemuž napomáhají i často samotné texty. Ostatně Slobodná Európa stejně jako Parketový Lev nejsou klasickými punkovými kapelami, ale dostaly do vínku napsat neskutečně chytlavé místy až rádiové, ovšem nikoli špatné, rockové písničky. Není tedy divu, že kapela po roce činnosti získala na Slovensku několik ocenění, a nakonec došlo i na uvedené rádio, kde získala s jednou ze skladeb z prvního alba třetí místo…prostě si budu muset doplnit mezery, ale zpět k samotné nahrávce, která se nahrávala částečně ve na zkušenosti bohatém studiu Exponent a bratislavském studiu MMC, kde se krom kytar a bicích zvučily i další nástroje jako foukací harmonika, saxofon či klávesy, které se stejně jako skladatelský um starají v rámci žánru nejen o uvedenou hitovost nahrávky, ale i o její patřičnou variabilitu.

Každá skladba má vlastní ksicht a často refrén silný jako novoroční předsevzetí v první půlce ledna, které si optimálně naladěný posluchač začne pobrukovat již během prvního poslechu. Hudebníci v rámci konceptu alba dokáží i přitvrdit a pěkně se punkově naštvat, než se vzápětí ponoří do podmanivé melancholie. Kytarová práce je bezchybná a sólová práce podtrhuje nálady jednotlivých zářezů bez zbytečné instrumentální onanie. V uši netahajících vokálech nechybí ramoneovské prvky a stejně zdatně jako kytarové struny si dokáží pohrávat s posluchačovou náladou. Krom pro část posluchačské základny určitě těžce skousnutelnou či spíše neskousnutelnou rádiovost marně hledám na druhém albu Parketového Lva nějaký mínus…kompozičně, instrumentálně i autorsky včetně grafiky rozhodně povedená věc, které sice neudělá díru do punkového/rockového nebe, ale bez debat potěší a to opakovaně.  

Deska oproti stokusovému debutu vyšla v nákladu tří stovek kusů a fanouškovi v textu uvedených kapel se na ní v polici made in Sweden prášit rozhodně nebude.

4/5