Diphteria – The Human Exuberance (2016)
Další nášup na recku dorazil opět od L‘ infantile collective
a toto není opravdu jediný, co má z předchozíma reckama můj aktuální
pamflet společnýho…ale nepředbíhejme. Jedná se o nejnovější nahrávku pražský Diphterie,
kterou jako kapelu asi není opravdu potřeba čtenářům Tubery představovat.
Diphterka se vytáhla s novým fulkem po třech letech (v
pauze v roce 2014 stihla stejnojmenný epko), kdy vyšla deska „Kdo nasype
ptáčkům“, na kterou sis mohl v tý době přečíst taky tuberáckou recku.
Ptáčí zob, epko i debutní album „Claustrophobic“ vyšly taky pod hlavičkou L‘
infantile collective. Pokud bysme měli bejt úpa přesný, můžem do diskografie
dodat nahrávku z roku 2008 ve formátu split CD-r s pražskym
thrashovym Vibrathörrem, kterou má na svědomí taktéž českej D.I.Y HC/Punk label
Via Immunita (nejspíš znáš jako spoluvydavatele nářezových kompilaček „Posloucháte
Jižní Čechy“).
Pozměněná sestava oproti „Ptačímu zobu“ užitá na epku
zůstala pro fullko zachována, takže post kytaristy stále zastává po Janu
Stejskalovi Ivan Jakůbek a stejně tak už neuslyšíš řev Tomáše Červinky. Takže
z aktuální pětice uslyšíš a určitě znáš kytaru Dana Weise (aktuálně na
kytaře i v DEoAG), kterej stejně jako Martin Mrázek na base a Michal Chalupka
za bicíma jedou v Diphterce od prvního štychu. No a na závěr ten, kterej
dělá živý sety Diphterky záživný i pro občasný posluchače moderního metalu,
Roman Vician…ten jede v týhle pražský káře od roku 2013 a minimálně naživo
ji táhne kurevsky dopředu.
To bychom měli malej exkurz do historie a sestavy kapely a
teď se pojďme mrknout na novou desku, kterou z grafickýho hlediska
hodnotim jako stejně zdařilou s „Ptačím zobem“. Plná textová výbava
v angličtině, ve který se taky řve, je v bookletu samozřejmostí,
stejně jako nezbytný info o nahrávce. Černý písmo na bílym pozadí se dobře čte
a tím pádem vůbec neva, že to není nakolážovaný fotkama nebo buhví čim všim.
Dostatečnou jednoduchost zpracování potvrzuje zřejmě náčrt opičáka, kterej na
titulnim coveru hodlá sežrat holubici míru. To chystaný exnutí holubice je
vzhledem k textový náplni celkem trefný, jelikož už názvy jednotlivejch
válů napovídaj o čem je tu řeč a pokud mrkneš podrobňeji, tak i podprůměrnej
angličtinář pochopí z výrazů „mind control, manipulation či we are blind“
že tihle borci moc dobře ví, že jsme jednou noho v prdeli a hodlaj ti to
natlačit pod tlakem do kebule a doufaj, že konečně otevřeš oči (pokud ti teda
nekřivdim a ty už dávno víš, jak se věci kolem tebe ve skutečnosti maj).
Ták, texty, grafika i zpracování bookletu na výbornou a jak
si obstojí po udělenejch dvou plnej knedlících v předchozích reckách devět
tracků pražský Diphterky? Stopáž pětadvaceti minut ubírá na síle případný
nudnosti, který se ti ovšem po vložení do přehrávače mnoho nedostane. Zvuk
z Davosu je OK a zároveň s nehoráznym tahem nahrávky na branku je to
při vyšší hlasitosti fakt maso. I když nejsem úplně příznivcem metalcore (jak
jsem už uved), kterej nad desce hraje prim, nová Diphterka se mi poslouchá
velice příjemně. Po intru vystřiženym jak z nějakýho horovýho bijáku a
nějakym tom samplu to na tebe borci vysypou až se ti zatočí makovice. „One Eye
Control“ smete tvoje poslední představy o ideálním světě a jejich poslední
zbytky rozsápou na cáry nemilosrdný kytary a nelidskej scream. Navíc to málo co
zbude, zatlučou do země zatraceně těžký rify a nelidská bicí baterie. U týhle
muziky nebudeš jen mávat s placatou čepicí v první lajně, ale
zaběsníš i při smrtícím kovu, kterýmu tahle pětka taky evidentně holduje. Stopáž
válců od dvou tří minut je akurátní a jejich dolaďování intrama se zmíněnýma
samplama vskutku moc prostoru k nudě nedává. Velkou devízou je vokalista,
kterej track „Monkey Dance“ otevírá ve velkym stylu. Zvuk basovky je naprosto
bravurní a kombinace growl a down tempo sou jak siamský dvojčata. Rychlejší
party, který se s mocnýma prvkama střídaj jak na houpačce tohle udusávání
trávy pěkně načechrávaj, takže se prostě bavíš a o to tady přece kurva jde.
Dostatek prostoru pro všechny nástroje stejně jako ostatní tracky nabízí
„Parasite“, kde mě trochu jako „nevyhledavače metalcoru“ trhaj za ouška
screamy…ovšem kytary a práce s tempama jsou výživný. Growl až z paty a
grindem nasmrádlý výplachy mi seděj a decentní dávka melodičnosti i
disharmoničnosti neurazí. Po grindovsku odklepaná „Sun is Kissing the Earth“ mi
šmakuje asi nejvíc“, sedí mi scream i growl a nemůžu se zbavit dojmu, že si
dávám nějaký libový Švédsko s příchutí Isacaarum. Kurevská jednohubka!
„Made to Kill“ láme desku v půlce…samply…a jsme zpět
v říši metalcore nejtěžšího kalibru, na kterej dohlíží opičák se skelnym
pohledem ze zadní strany bookletu a vůbec ho nesere, že kolem něj jede tramvaj.
Libuju se opět v decentní dávce disharmonie střídající chytlavou pasáž
taženou jedovatym řevem…jen těch samplů už je na mě kluci trochu moc. „Equal“
vrací desku do death/grindovejch vod a opět jsem jak ryba ve vodě, skočný party
působěj přesně jak maj a kvapíky ti pročísnou pěšinku. Je to jízda. Nejdelší „Monument
of Hope“ nabízí k dosavadní pro mě v devadesáti procentech libový
práci s vokálem i techničtější kompozici. I když si ústřední motiv zřejmě
už x-krát slyšel, nahrávce to stejně dodává další obohacující rozměr. Vyniká
preciznost hudebníků i to, že náročnější kompozice není pro band působící na
scéně deset let nezdolnou metou. Instrumentální podsamplovaný outro představuje
jakousi neklidnou předzvěst (oceňuju zejména kytarový plochy s utopenym
pěveckým sborem) finální destrukce „White Dogma“, která si tě naseká na plátky.
Basa práská, rif střídá rif, bicí kolumet, mocná rifovačka, totální nadvláda
growlu, disharmonie, kterou borci koření album se zručností šéfkuchaře
luxusního hotelu. Výbušnost k finální destrukci jednoznačně patřící. Co
chtít víc? Ovšem něco by se našlo…
Finální verdikt. Nehoráznej tah na branku, pestrost přes
zdánlivou „jen natlučenost“ desky s dopomocí poskládání tracků na
stříbrnej kotouček, zvuk, hráčský kvality, optimální délka alba, ale…právě to
něco v podobě faktu, že album obsahuje míst, který ti uvíznou po
opakovanej posleších poměrně málo a to nelze bohužel k potenciálu pominout.
Minimálně u mě se borcům nepovedlo dostat se pořádně pod kůži a proto musim
z týhle technicky precizní práce nějakej ten bod srazit (a to se pokoušim
ignorovat svou nevelkou vstřícnost ke stylu metalcore).
Jo, a abych nezapomněl na tvrzení v prvním odstavci,
tak pozornej posluchač nebo pečlivej čtenář bookletu odhalí, že na pozici quest
vokálu se předvedla v nejdelší kombinaci Dahlien známá ti z recky na
debutní album The Corona of Lantern.
8/10
Grinch
Interpret: Diphteria
Název titulu: The Human Exuberance
Rok vydání: 2016
Vydavatel: L‘ infantile collective
Formát nosiče: CD
Hrací doba: 25:00
Počet skladeb: 9
Země původu: ČR (z Prahéé)
Žádné komentáře:
Okomentovat