Report z letošního OEF jsem
se po dlouhé úvaze rozhodl sepsat úplně jinak, než tomu bylo na Tubeře doposud.
S ohledem na bouřlivé diskuze o vývoji, směřování nebo chceš-li proměně
festivalu, které vnímám letos víc než v předchozích letech to nebude
klasickej výčet bandů ve stylu kdo jak hrál, kolik bylo lidí, jaký bylo jídlo,
že byly distra a podobně…ale o tom, co pro mě OEF ve skutečnosti je a o čemž
jsem se letos opět jen utvrdil.
OEF už není, co bejval. Poslední
dobrej ročník byl 2004. Páteční program byl jak na festu POD PAROU. Vždyť je to
thrash metalovej fesťák. Toť jen skromný výčet názorů zachycenejch na sociálních
sítích či během diskuzí z očí do očí. Nehodlám tady vyvracet všechny tyhle
tvrzení, ovšem nemůžu si odpustit minimálně letošní bilanci žánrů. Pokud
nezahrnu středeční žánrově vyhraněnej program, kterej se letos opravdu věnoval
thrash metalu a kterej jsem mimochodem opět neviděl, protože čtyři dny, natož
pět dnů je na mě prostě už moc, dostal návštěvník slovy čtyři thrashový kapely.
Následně se o program dělil hardcore punk, crust, d-beat a poweviolence
s death, brutal death, grindcore a goregrindem v poměru 1 ku 2
(tenhle propočet je čistě orientační, jelikož některý grupy nejdou úplně přesně
žánrově zařadit). Takže „nářky“ typu, že na OEF už je samej punk, crust, power
violence nebo thrash slýchané od jedinců uvízlých ve svejch škatulkách (death
grindu) jsou úplně mimo. Navíc už v roce 2002 (moje první setkání
s timhle úžasnym festem), 2003 nebo ve zmiňovanym 2004 byly
v line-upu crustový nebo power violence záležitosti (ano bylo jich míň,
ovšem akce trvala taky jen dva dny), takže opravdu nechápu, o co jde. Navíc ukaž mi borce, kterej si sjede line-up
od začátku do konce…osobně jsem viděl (někdy pouze částečně) téměř 50 setů a
měl jsem hlavu jak balón, takže si přeci může každej vybrat, na co si skočí
z pódia a u čeho si schrupne ve stanu nebo proleze distra.
Obecný a pravdivý tvrzení že
„hardcore je víc než hudba“ pro OEF prostě platí každym coulem. Když se
odpíchnu od řady angažovaných kapel, tak prostor pro šetrný zacházení
s přírodou a dalšími živými tvory najdeš nejen ve speciálních kelímkách,
vegan a vegetariánským jídle, ale i prostoru pro organizace jako jsou Obraz –obránci zvířat nebo Šance zvířatům, který měly letos na OEF
svý stánky. Dalším novým zástupcem, který se s OEF pevně semknul, byli Vegan Fighter, kteří předvedli po
nehoráznym setu The Arson Project na hlavní stagi ukázku bojových sportů, který
sis mohl následně vyzkoušet přímo s řadou profesionálních bojovníků, který
organizace sdružuje.
Tohle ovšem není zdaleka vše,
pořadateli a všem OEF crew není lhostejný osud mnoha a mnoha lidí, se kterýma
sdílíš tuhle planetu. Asi se nemusim zmiňovat, že rasistický a sexistický
smýšlení na OEF nepatří a fans i kapely v tom mají jasno (možná vyjma
nějaký tý gore nadsázky, což ovšem člověk s mozkem pochopí). Již tradičně
proběhla spolupráce s jedním z headlinerů (letos Nuclear Assault) na
benefičních trikách pro organizaci Lékaři
bez hranic, který se mimochodem dost podařili. Ostatní OEF merch, se kterým
byly letos trošku potíže (opožděná dodávka) nebyl dle mýho sice špatnej, ale
loňskej se mi přece jen líbil o něco málo víc.
Na festu je myšleno samo i na
mladší návštěvníky a to nejen formou „grindový školky“, což považuju za super
nápad, ale letos přibyla i možnost zakoupit „teenager pass“ za zlomek ceny
klasický vstupenky (pro fans ve věku 14-19 let).
Samotná kapitola pro všechny
sběratele nahrávek všemožných formátů jsou distra, kterých bylo letos opět
dostatek. Opět bylo možno ulovit věci, který marně sháníš už nějakej ten rok
nebo zakoupit horký novinky. Od vystupujících kapel bylo samo možno zakoupit
merch rovnou vedle stage (fronta na merch Cytotoxin byla vskutku masivní,
ostatně není divu, po tom co tihle borci předvedli na stagi). Tady samo nesmim
zapomenout na vzájemnou spolupráci vydavatelství, promotérů a distrařů
s OEF. Jeden příklad za všechny je vzájemnej suport OEF a NTEY
v režii Vládi Prokoše z Fleshless.
Bez masek by to prostě nešlo, a
že jich letos opět bylo. Kdo ji neměl, mohl si něco koupit i v distrech,
ovšem řada fans se náležitě vybavila už ze svejch domovů. Masky, převleky a
všeobecně uvolněná a přátelská atmosféra je další zásadní věc, která
charakterizuje OEF a kvůli který tam všichni rádi jezděj. Ať už některý masky vyvolávaly
úsměv, údiv nebo hrůzu…seberealizaci se meze nekladly…že jo pane Selfie. Tenhle
týpek z Izraele nebyl na OEF poprvé, předvedl opět peklo, který mohli
vidět i opozdilci, mezi který jsem se opět řadil i já (příjezd ve čtvrtek
dopoledne). Selfie si to totiž střihnul i během setu svejch krajanů Viscera
Trail během sobotního „hlavního“ programu. Selfie nebyl opět zdaleka jedinej
pro „běžnýho“ jedince velice zvláštní týpek. Spolek tvořenej šílencema
z Holandska, Finska a Tasmánie se dělil se Selfím o borci bizarností po
thrashový Speed mánii. Čtvrteční noc patřila tradičně S&M Projectu a Fly
High Tribe Suspension. Fans se mohli zapojit osobně do freakování během
středečního Freak festu…prostě seberealizaci i zvědavosti se meze vskutku nekladly.
A nakonec článku z letošního
ročníku bych se přece jen podíval na zoubek i hudebnímu programu. Což je sice
podstatná část Obscene Extreme Festivalu, ale po přečtení předchozích odstavců,
už je ti doufám jasný, že je pevně spjatá s řadou dalších aspektů, bez
kterej by nebyl OEF, to co je. Navíc jsem doposud nezmínil úlohu akce jako
naprosto užasný příležitosti pro setkání se s přáteli nejen z celýho
čechistánu, ale i prakticky z celýho světa. A co si budem povídat, řadu
kámošů potkáš za rok právě a pouze jen na týhle akci.
Po zvukový stránce jsem byl
spokojenej a krom několika běžných technických potíží vzniklých v zápalu kapel (mikrák by
prostě neměl přežít set power violence kapely…haha), nebyl žádnej problém. Osobně
letošní ročník vyjma thrashový středy a after party v pivním stanu, který
nemůžu hodnotit, vidim fest parádně hudebně vyváženej. Minimálně sedmnáct
deathovejch kapel, z toho sedm vskutku brutálních, mezi nimiž vynikli
jednoznačně brutálně radioaktivní Němci Cytotoxin, při kterých se strhl
mohutnej circle pit, ve kterym se krom šílenců z řad fans, mlel i vysoce
radioaktivní sud nebo melodičtější maskovaní Američani Ghoul s plejádou
kostýmů a litrama umělý krve na stagi. Z thrashovýho ranku mi v hlavě
utkvěli dle očekávání Američani S.O.B., se kterýma si zařval do mikráku krom
fans i Bilos z Malignantů a Brazilci Violator se svým nářezovym setem. Z gore
smeček mě příjemně překvapili perverzní běloruští Anal Grind s hostujícím
Matym s Gutalaxu, dle očekávání mě rozemleli
polští Meat Spreader a uzemnili domácí Ahumado Granujo. Z grindcore ranku
byli pro mě top švédští The Arson Project, střídající mocný tempa
s ultrarychlym náklepem, noisově podladění Američani Full of Hell, při
kterejch mi skočil na záda týpek z pódia…haha, exotičtí Creative Waste a
slovenští nezmaři Embolism. Dál z tohohle ranku mýma ušima zatím příliš
neprověření Poláci Psyconeurosis, američtí Haggus, australští Nowyouarefucked
s doslova ostrym jazýčkem či domácí borci Kaosquad. Z power violence
běsnění, jehož náznaky či postupy by si našel i ve výše uvedenejch bandách dle
očekávání američtí Infest, jejichž set byl doslova ztělesnění danýho žánru.
Nevyhánějte lidi z pódia, jelikož tady hodláme rozpoutat opravdový
peklo…mraky šílenců na stagi s výrazama stejně šílenýma jako frontman
bandu, divoký skoky z pódia do vroucího kotle, kterýho se nebál ani
zmíněnej frontman! Další lahůdkou žánru pro mě byli izraelští Moom.
Z hardcore punku jsem dostal
kvalitu žánru samo od kultovních Discharge, kterym to s aktuálním zpěvákem
kurevsky šlape, američanů Total Chaos, japonských Systematic Death (začíná být
pravidlem, co banda ze zěmě vycházejícího slunce, to perla), švédských Crude
S.S. či domácí kultovky See You In Hell (pro mě prostě libovka). Z méně
známých jmen, který Čurby na akci, za což mu minimálně z mý strany patří
velkej díky mě opět bavili finští maskovaní hudební teroristi Psykoanalyysi.
Z crust/d-beat ranku z méně známých jmen maďarští Blackmail a hvězdná
porce v podobě Wolfbrigade (nová fošna tě čapne nepustí), Myteri a
Victims, jejichž hymnus „This is the end“ byl pro mě naprosto úžasnou tečkou za
letošním ročníkem.
Z žánrově obtížně
zařaditelných TOPinek dopoledních programů bych nerad zapomněl na domácí
skupinu NOT, která určitě stojí za tvoji pozornost, což dokázala nejen svym
setem na OEF, ale i svou debutní deskou.
I když na OEF nehrajou špatný
kapely, dostal jsem letos opět několik zklamání. To první bolelo hodně, jelikož
náprava nepovedenýho loňskýho setu polských Dead Infection se nekonala
v takový míře, v jaký jsem ji očekával. Rozhodně nebyla naplněna očekávání
od španělských El Kaso Urkijo, australských Dead Root a bohužel ani od domácích
No God Rhetoric.
Velmi mě mrzí, že nebyl dostatek
sil nejen na nedělní speciání gig Malignant Tumour, ale i na noční sety velice
kvalitních spolků jak jsou domácí Gomora, Chocked By Own Vomits či nemečtí gore
nezmaři Meatknife, který mimochodem na OEF drtili už v roce 2003.
Co napsat na závěr. No, postačí
položit několik otázek. Na jakym festu se cejtíš maximálně v pohodě? Na
jakym festu si zařveš do mikráku s oblíbenou kapelou a můžeš s ní
sdílet při stage divingu pódium? Na jakym festu dostaneš kvalitní jídlo, úctu
od crew a kompletní servis pro tebe a celou rodinu? Teď mluv o tom, že OEF už
není, co bejval.
Uvidíme se příští rok a proklik
na fotogalerii čekej na Tubeře každým dnem. Jinak sleduj rychle přibývající
videa na youtube a mraky fotek od dalších a daleko lepších fotografů.
Grinch
Žádné komentáře:
Okomentovat