Po vynikajícím albu "Consuming
the Tempest" z roku 2016 se po delší době hlásí o slovo The Corona Lantern
s novym materiálem v podobě klipu "Turning Possibly Into Never". Víc se nemá smysl rozepisovat, vše pochopíš, pokud si
přečteš níže recku na uvedený album.
profily kapely:
Bandcamp: https://thecoronalantern.bandcamp.com/
Facebook: https://www.facebook.com/thecoronalan...
Instagram: https://www.instagram.com/thecoronala...
RECENZE: The Corona Lantern – Consuming the Tempest (2016)
Na navážce suti za velmi skromnýho osvětlení, tun
umělýho kouře a vlhkýho studenýho vzduchu jsem v Liberci poprvé viděl živě
pětici hudebníků, která dokázala z pražskýho studiovýho projektu vykřesat
maximum v podobě na domácí poměry značně nadstandardního sludge / doom
bahna.
Poslech CD vyhrabanýho ze hřbitovní hlíny
vlastníma silama kapely působí stejně znepokojivě jako živej set. Černobílá
grafika tří panelovýho digipacku s kompletní textovou přílohou, což má na
svědomí „hlas kapely“ Dahlien, kterou určitě znáš ze spolku Keep on Rotting,
působí jako parte pro poslední zbytky tvýho optimismu, o který po poslechu
tohohle bahna zaručeně přijdeš.
Pohřební hlas Dahlien (taky zmíněný Keep on
Rotting, Diligence), doplňujou na kytaře Igor Krakhmalev (Diligence,
Demimonde), na druhý kytaře Tonda Smrčka (Rise of Surya), na base Dima Borovkov
(ex Sepsis) a za bicíma Šimon Hajdovský (Monna, Sinuhet).
Výčet v předchozim odstavci by tě měl ujistit,
že se nejedná o borce, který maj nástroje poprvé v ruce a jejich jediná
hudební zkušenost je agro fest v nejbližšim městě nad pět tisíc obyvatel.
I když kapela působí teprve třetím rokem, sehranost i studiovou práci si již
hudebníci měli možnost vyzkoušet na epku s názvem „MMXV“, který zplodili
ještě o kytaru chudší léta páně 2015.
Digipack obsahuje sedm kompozic na stopáži něco
málo přes čtyřicet minut a jako bonus nabízí právě zmíněný epko a to dva tracky
na stopáži dalších jedenácti minut. Jestli seš schopnej dát přes padesát minut
instantní deprese, by sis měl dobře rozmyslet, ještě než vložíš CD do
přehrávače a po úvodním tření provazu o větev, na jehož druhym konci se drtí něčí
hrdlo za smíchu havranů…intro „Vertical Whispers“ nemohlo znít líp.
Po libovym úvodu přichází na řadu první regulérní
kompozice, přes šest minut je u bandu až na dvě drobný výjimky standardarní
dýlka tracku. Depresivnosti válu dodává nejen úvod jak vystřiženej z DSBM
nahrávek, ale i zmíněnej pohřební growl a mocný downtempa. Hudebníci vskutku
nikam nespěchaj a tenhle kar servírujou s naprostym citem vytaženym
k dokonalosti melodickýma kytarovýma linka. Hutnost střidající se s umrlčí
lehkostí pěchuje tvoje pocity pod takovym tlakem, že ti začne bejt krapet úzko
a údery kopáku ti ježí chlupy. Neidentifikovatelný pazvukový podbarvení jen
utvrzuje nejistotu a úzkost vzrůstá.
Předností nahrávky je jasně její zvuk a samo taky
jakási varianta modernity vyhýbající se trendovejm sračkám. Tam, kde tě první
válec nechal ležet, tě druhej zářez „Apathy That Resonates“ pomalu ale jistě
posouvá k poslední díře, kterou v životě uvidíš. Hall na growl a
spodní elektronická místama vostře nepříjemná hluková hradba tě nenechá
ukolíbat v monotónním tempu poplatnýmu stylu, stejně jako občasný přiostření
kompozice. Nechybí ani podmanivý melodický linky, který s rychlým breakem
bubeníka načechrávaj stavbu tracku.
„Incompatible Structures“ představuje kytarovej
koncert mezi tradičníma bahenníma postupama. Vokální koncovky zahřívaj u srdce,
teda pokud ho máš dostatečně černý a díky zmíněnými zvuku i přes lehkou
disharmoničnost a náznak noisovosti slyšíš každý břinknutí o činel. Slabší
jednici už by ve vypolstrovaný cele žrali mouchy, mně teče poleva do gatí a to
fest při dalších melodíích, kterýma band svůj pohřební pochod vyšperkovává.
Intenzivní závěr válu patří jednoznačně pánovi za škopkama.
„A Ray of Black Light Lantern“ se vymyká konceptu
dílka nejen stopáží, ale i pojetím tracku samotnýho. Démonická našeptávačka
toho zlýho, kterýho nepouštíš ven, pokud máš dostatek léků…zní sice medově, ale
nic pěknýho ti neradí a to nepěkný pořád opakuje…přerušíš ho jen vlastnim řevem
nebo bolestí…vyber si. I přes zdánlivou jednoduchost válu ti při vnímavym
poslechu neunikne libová kytara schovaná pod ústředním motivem. Věc hodící se
na finále vyznívající do ztracena říkáš si, ovšem tak to rozhodně není…
„Beneath the Leaves of Solitary“ využívá
předchozí zářez pro nekompromisní kontrast, kterym tě vytrhne z počínající
letargie, aby tě do ní mohla zavrtat ještě hlouběji. Nakládá ti nejen údernýma
přechodama a další z řady kurevsky podmanivejch melodickejch linek, ale i
další parádní noisovou složkou. Kytaristi místama občasně jen hrábnou do strun,
místama ostře zarifujou nebo vykouzlí libovej nářek. Ústřední motiv skladby
z hlavy dlouho nedostaneš, to mi věř, již několik dní s tim bojuju.
Hodně silná věc.
Základní stopáž sedmi kompozic končí věcí „Consuming
the Tempest“, která si zpočátku už jen tak pohrává s tvym bezvládnym tělem
na okraji díry, kterou pro tebe vykopali. Dahlien chroptí několik slov, aby
někdo něco řek, než tě zasypou. Kytary ti brečí na poslední cestu a basovka
mocně odměřuje poslední minuty do posledního výdechu. V polovině přichází
mocnej nádech, band nešetří melodičností ani tempama, který tasí tahle pražská
pětka zatraceně nízko. Totálně zčernalá věc, ve který slyšim svý oblíbence
Algaion… Vox Clamentis, ve který dostávám přehlídku hudebního a kompozičního
umu...ve který dostávám absolutní TOP alba!
I když nejsou na track listu uvedený, tak na řadu
přichází dva válce z v úvodu uvedenýho epka „MMXV“. Nejprve stopáží
netradiční „Thick Lava in My Mouth“, kde Dahlien chroptí obzvláště silně, což
v soft partech zářezu působí neskutečně silně, což zajisté doceníš, pokud
už tě nezahazujou vrstvama hlíny. Soft části podkreslujo opět blíže
neidentifikovatelný změti zvuků, který až lehce zastíní mocnější hra Corony.
Post apokalyptickej závěr válu opět nádherně kontrastuje s extra pomalym
nájezdem „An Embrace Discolored“, kterej prezentuje bahno ve svý nejryzejší
podobě. Mocnej growl, místama zkreslenej jakoby už druhý strany, kam si tě chtě
nechtě tvorba Corony připravuje. Tempa pomalejší, údery bicí baterie silnější,
kytary naléhavější…konec neodvratnej.
Ve výslednym dojmu se jedná o naprosto výbornou
desku, který chybí k dokonalosti pouze jedna věc…a to aby vyšla na
asfaltu…samozřejmě černym. Smekám a vytahuju plnej počet…jelikož zaujmout a
nepřestat udivovat přes padesát minut, to už je kumšt.
Žádné komentáře:
Okomentovat