Dvacáté výročí mého, bez ohledu na udělenou akreditaci či známosti s „otcem“ téhle akce Čurbym, nejoblíbenějšího festivalu ve mně zanechalo mnoho dojmů. Letos jsem na festivalu v rámci své desáté účasti prožil čtyři naprosto šílené hudební, diskusní, distrařské a samozřejmě i kempinkové dny. Dojmy jsou úžasné, dobré, ale i špatné. Stejně jako v loňském reportu nebudu rozebírat dopodrobna jednotlivá hudební vystoupení, jelikož by to byl elaborát s ohledem na více než osmdesát proběhlých setů vskutku pro případného čtenáře unavující a možná i nečitelný. Hudební sestava i doprovodný program byly vskutku hodny uvedeného výročí festivalu, který si každý návštěvník akce prožil po svém naprosto naplno a ve většině případů až do úplného vyčerpání.
Úterní Pre-Party odehrávající se
ve dvou trutnovských klubech v podobě promítání dokumentu „Slave To The
Grind“, který se promítal ještě i následně během festivalových dnů
v areálu trutnovského Bojiště a několika hudebních setů včetně dvou
českých partiček Klinger a Člověk v plísni, které již na velkém pódiu na
rozdíl od zbylých kapel pre-párty nevystoupily, jsem s ohledem na šetření
sil vynechal. Rozhodně jsem si ovšem nemohl nechat ujít, stejně jako
s ohledem na návštěvnost většina fanoušků, letošní středeční program,
který k výročí festu poměrně narostl a v podobě téměř totožného line-upu s prvním
ročníkem (původně avizované Ingrowing nahradili Crusher a Desecration
nepřijeli) nabídl vskutku libová hudební vystoupení. Patnáct převážně českých
death a grindových kapel mě donutilo zatlačit slzu a žasnout nad kotlem pod
pódiem, který se pořádně roztočil na grindcore nezmary Needful Things, jejichž
set rozhodně považuju za jeden z vrcholů festivalového dne (navíc mají
venku od minulého měsíce nové výborné LP „Deception“), a dotočil se až
s posledními tóny mocných Agathocles, kteří byli na Bojišti vskutku ve
formě. Vím, že jsem v úvodu avizoval, že se report zkrátím, ovšem
neodpustím si několik stručných poznámek i k dalším vystupujícím kapelám.
Italští Brainwash s ohledem
na zub čas v pozměněné sestavě předvedli kulometný grind, kterému bohužel
vrazil klacek pod nohy nejistý projev zpěvačky Andrey. Onanizer svou vysokooktanovo
jízdou jednoznačně potěšili všechny grindcore fans. Na Defloraci jsem byl
poměrně zvědavej, ovšem jejich set mě nechal až na závěrečný track „It was
Václav Mrázek“ naprosto chladným. Pravým opakem byl následující koncert Twisted
Truth, kteří zazářili stejně jako následující Melancholy Pessimism, jejichž set
jsem vzhledem k standardnímu OEF zběsilému střídaní kapel s minimálními
prodlevami viděl pouze částečně. Hronovští Tortharry mě živě nikdy nezklamaly a
jinak tomu nebylo ani tentokrát a to i přes skutečnost, že jejich nové nahrávce
"Sinister Species" nemůžu stále přijít na chuť. Již výše uvedení
Needful Things krásně rozběsnili fanoušky pro děčínské nezmary Fleshless, kteří
to opět nasázeli s grácií jim vlastní. Když jsem u těch Fleshless, rád
bych zde uvedl a to zejména i v souvislosti s aférou kolem frontmana
Cripple Bastards, že Vláďu Prokoše znám poměrně dobře, pravidelně jezdím na
jeho festival NTEY Deathfest a s klidnym svědomím můžu říct, že tenhle
člověk není žádnej imbecilní nácek, takže velmi nerad slyším, že se tento
člověk a jeho festival lustruje jako případně „politicky“ závadný, což festival
i kapelu samotnou minimálně v Evropě neoprávněně poškozuje a vytváří
zbytečný sváry na hudební scéně. Ale zpět k muzice. Set Crusher ve mě
nezanechal hlubší dojmy. Zato srdeční záležitost Abortion byla jízda jako hrom.
Během následujícího setu jsem zřejmě nebyl jediný, koho popadla nostalgická
nálada, když Chymus vyrazil na pódium v jednom ze svých pověstný kostýmu a
rozpoutalo se nefalšované grindové peklo. Díky pánové, už dávno jsem se smířil
s tím, že tohle už nikdy na vlastní oči neuvidím a přeci to přišlo.
Malignant Tumour samozřejmě dle očekávání naložili pod kotel a po děkovačce
pořadateli Bilos s Čurbym na basu, Chymusem za bicíma a koferenciérem Ádou
na vokálu rozjeli noisovej
jam jak se na OEF sluší a patří. Polská legenda Squash Bowels zvučila
poměrně dlouho a nakonec mě i přes velká očekávání jejich set poměrně zklamal.
Po monstrózním ohňostroji to vyšvihli jak z partesu Agathocles a po nich
jsem upad do bezvědomí, čímž jsem prokaučoval projekci filmu Nasum: Blasting
Shit to Bits.
K prvnímu dni festu bych
ještě rád uvedl, že dost lidí mrzelo, že začátek hudebního programu se
s hodinovým rozdílem kryl s tradičním Freak Festem, který jsem měl
možnost letos vidět vůbec poprvé (s ohledem na kapely pouze část). Další
zádrhel se objevil v souvislosti s větší návštěvností a tou byly
poměrně dlouhé fronty na lístky, čímž přišla řada fans o nejedno hudební
vystoupení. Asi nikdo nečekal, že ve středu bude na Bojišti natřískáno jako u
předchozích ročníků v hlavní festivalový den, ale přesto si dovolím
napsat, že tohle bylo ze strany pořadatelů velmi podceněno a přineslo to
s sebou v následujících dnech další nepříjemnosti.
Zvuk byl ve středu jak fík,
počasí nebylo zrovna OK, ovšem díky dešti umožnilo radovánky v bahně (taky
sem párkrát bahnem koupil). Ale úplně to nejhorší byl nedobrovolný poslech
děsuplných performací týpka prodávajícího pivo ve stánku před areálem, což jsem
měl s ohledem na parkování přímo z první lajny…totální evil.
Následující festivalový dny měly
prakticky všechny hudebně velmi silný starty. Tím dozajista nejostřejším byly
španělští grindcore šílenci Convulsion,
kteří to ve čtvrtek ráno rozjeli takovym stylem, že přilákali na ranní program
neobvyklé množství fans a mosh, kterej se rozjel pod pódiem, nekončil ani při
mém dalším pádu na hubu během setu Suffocation před půlnocí, kterej se jako
jeden z několika vystoupení na letošním ročníku zvukově zrovna moc
nepovedl.
Nejen s ohledem na výročí
festu, ale i každoroční výběr kapel, se na pódiu střídaly výborný kapely.
Někomu třebas nesedl styl thrash, což slýchám v souvislosti s tímto
festivalem poměrně často…ale na druhou stranu měli dotyční dostatek prostoru
navštívit distra, který bylo letos dle očekávání vskutku hodně. Za mě
v tomhle ohledu tradičně bodovali kluci z Dead Heroes Records, u kterých
seženeš třeba zmiňovanou novou desku Needful Things, Roman s Ganajem z Bizarre
Leprous Production, kteří se aktuálně postarali nejen o parádní reedice a
kompilace kultovních domácích i zahraničních kapel, ale přinesli i řadu novinek
a to nejedné kapely, které se na výročním Obscínu ukázala. Velmi mě potěšila
nečekaná účast Day After Records, kteří stejně jako Dead Heroes Records
přivezli na akci desky, který si prostě v ostatních stáncích nenašel. Se
svými vydáními a potažmo celými distry dorazili i Míra z Phobia Records,
Filip z L'inphantile collective a Barvák z Insane Society Records, které
spolu s Vláďovým NTEY Records na rozdíl od polských stánků vyjma Selfmadegod
Records můžu rozhodně doporučit. Zajímavý věci přivezl stejně jako
v loňském roce i Véva (Véva Records). Ukázal se i domácí Pařát, němečtí Power
It Up Records, italští F.O.A.D. Records a řada dalších…prostě bylo z čeho
vybírat, takže jsem tradičně musel po cestě dom platit na pumpě kafe kartou,
jelikož jsem v distrech prostě všechno opět projel.
Festivalový merch, letos opět
vyvedený, se pro mě s ohledem na nonstop frontu stal naprosto
nedostupným. Vynahradil jsem si to ovšem kelímky, a jelikož tyhle památeční
věci sbírám, byl jsem fakt nadšenej, že letos byly tři druhy a stejně jako
merch s perfektní
designem.
V oficiálním merchi bylo
samo opět k mání i triko na podporu organizace „Lékaři bez hranic“. Letos
se do charitativní akce zapojili Napalm Death, kteří srovnali se zemí
trutnovské bojiště následující festivalový den. Obscín tuhle organizaci
podporuje pravidelně a stan lékařů společně se stany Amnesty International ČR, OBRAZ
– Obránci zvířat, Sea Shepherd Czech Republic stály kousek od vchodu do kempu.
Sea Shepherd byli na OEF vůbec poprvé a doufám, že ne naposledy.
Ale zpět ke kapelám. Po uvedenym
pořádnym probuzení španělskými Convulsion následoval další výklep ve stylu pw Powerxchuck.
Tihle čtyři Australané fanoušky vskutku nešetřili, takže i následující zběsilí
punkují metloši Golers vyzněli poněkud pomaleji. Domácí death grind partičku Shampoon
Killer jsem s ohledem na naplnění životně důležitých potřeb vypustil,
ovšem i z posledních zákoutí areálu bylo jasně slyšet, že to s tou
eliminací „šampónu“ myslej smrtelně vážně. Následující italskej thrashík Ultra
Violence se k mě dostal již díky grafice z „mechanickýho citrusu“ na
debutním CD a letos borci dovalili na Bojiště již svou třetí desku a stálo to
fakt za to, stejně jako další dnešní obdobně laděná partička z Massachusetts
Lich King. Tyhle dvě thrashovky nádherně prosvětlily dnešní program, stejně
jako později energičtí punkeři Acidez (osobně bych zde raději viděl italské
Call the Cops, pro který mám sakra slabost, ale i Acidez mě minimálně naživo
přesvědčili s svých kvalitách). Mezi uvedeným thrash metalem dostala ještě
prostor česká scény a to Antigod, kteří aktuálně zcela oprávněně čeří vody svým
posledním počinem "W.R.A.T.H." a nesmrtelná vysoce energická hydra
Disfigured Corpse (právě debutní split týhle kapelky si vzal na paškál Bizarre
Leprous Production a s novym zvukovym i grafickym kabátem ji poslal na CD mezi
fans). Snad se borci z Bizzare vyhnou nenávistným reakcím od překupníků,
jelikož jim stejně jako další vydavatelé reedicí, pokazili jejich byznys…za mě
rozhodně vzkaz překupníkům: dobře vám tak, šmejdi! Jinak koncert Disfigured byl
samozřejmě výbornej dle očekávání. Mezi thrashový rify se ještě vtěsnala již
podle popisku zajímavá a dle proběhlýho setu sakra zajímavá partička Chepang. Dvoje
bicí, jedna kytara a dve řevy rozpoutali doslova grindový inferno umocněný
výlety na hranici powerviolence…pecka! Jihoafrická Vulvodynia
není ani pro jedince nepohybující se BDM scéně žádnou velkou neznámou. Borci
stejně jako na letošním NTEY Deathfestu předvedli, jak se mlátí sláma
v Jižní Americe…prostě až se kšilty rovnaly. Španělští horoví goregrindeři
Gruesome Stuff Relish, kteří již letos stihli vydat čtyři nahrávky, naprosto
naplnili moje očekávání…skočnej, ale rozhodně ne pitomej set. Brazilská
Lobotomia nabídla vydatnou porci hardcore punku s nezaměnitelným
jihoamerickým feelingem. Punx a crusties si vskutku přišly na svý, stejně jako
v následujícím setu vyznavači old skull death metalu při vražedný jízdě
německých Fleshcrawl. Při tom zachrastěnym zvuku se mi vždycky ježí chlupy a to
se mi během dnešního programu zježili ještě při amerických Gruesome, kteří mě
na živo přesvědčili, abych jejich poslední desce dal znovu šanci, jelikož tam
kolem mě jen proběhla. Parádně zahraná stará death metalová škola. Ovšem mezi
těmahle metalovýma jednohubkama ještě fanoušky rozvášnili švédští grindeři Axis
of Despair, kteří to s legendou za bicími (Anders Jakobson…Nasum, Krigshot,
Coldworker, Necrony (kytary a řev)) napálili přesně tak, jak to švédský
grindcore kapely uměj. O mexických punx Acidez, kteří se pořádně dostali do
českého povědomí díky sedmipalcovému splitu s Malignant Tumour jsem už
psal. Gutalax…srandičky…tanec…tupa tupa goregrind…na živo nezklamou
nikdy, o čemž se dle neověřených informací mohlo na letošním OEF již ve
čtvrtek přesvědčit sedm tisíc fanoušků. Dál se tradovalo, že nápor lidí na
Bojišti nevydržely i některé pivní pípy, což jako dlouholetý abstinent nemohu
potvrdit. Ovšem mohu potvrdit, že skutečně nevydržely takovýto nápor toiky ani
porcelánový mísy na benzínce…jen pro otrlé, extrémně ožraté nebo nafrčené.
Potíže vznikly s ohledem na hlavu na hlavě i s nákupem žetonů a co
bylo nejhorší, kradlo se o sto šest. Osobně bych asi překous dívčinu
s nášivkou Orlíku, která s touhle nášivkou mezi snědšími účastníky
působila spíše úsměvně než k naštvání, než nějaký hovado vykrádající stany
nebo obtěžující smažky. Naštěstí pozitivní zážitky naplňující pověstnou
tolerantnost a ohleduplnost na OEF opět převládaly…jasným důkazem jsou
kupříkladu dvakrát vrácené a nezničené brejle v kotli. No, do kotle na
Gutalax a následně na pověstné Exhumed i
Suffocation jsem se i přes tyto zážitky neodvážil. O setech se asi nemá smysl
rozepisovat, osobně mě nenadchl ani jeden. Dost mě ovšem mrzelo, že už nezbyly
síly na punkové Dayglo Abortions, které jsem z auta slyšel velmi
nezřetelně, protože týpek s pivnim stánkem opět řádil…jeho verze Queen a
Abby byl fakt těžkej bizár.
Ze středeční rákosky natěšení příznivci
grindu pro oči si mohli ještě tradičně dopřát několik performací na stagi
v podání Sultána, Majkelíny, Amory Squid, Princess Tweedle Needle, Zory
Wan Der Blast a izraelského Selfiho. Nechybělo ani Fly High Tribe Show a
festivalový den zakončila projekce dokumentu „Slave To The Grind“.
No, v pátek ráno už jsem
nebyl úplně ve vlastní kůži. Z veteránů české scény poskládaná sebranka
Teddy Bear Autopsy měla sice na velkém pódiu grády, ale k pořádnýmu
nakopnutí dopomohlo až černý kafe. Následující sada hudebních vystoupení měla
nehoráznou kadenci. Polští F.A.M. odsypali nekompromisně svůj grindcore. Zběsilí
francouzi Department of Correction s Madem z Inhumate na base
rozvířili svým kulervoucím grindem na Bojišti prach stejně jako následující
australská dvojice Meth
Lepard, kterou jsem měl už před odjezdem na fest v hledáčku. Jejich
kompilační kazeta mapující první dva roky existence kapely má vskutku potenciál
ti urazit hlavu z krku a tohle přesně se povedlo dostat na pódium. Pozadu
nezůstali ani poměrně rychlí američtí death grindeři Organ Dealer, kteří si na
letošním OEF střihli doslova a do písmena hattrick…úterní Pre-Party, páteční
polední inferno a nedělní Aftershow party! Sakra vydejte někdo jejich „Visceral
Infection“ na asfaltu. Velmi se mi zamlouvali i následující staroškolští
grindcoráci Expurgo, kteří se letos po osmi letech vytasili konečně
s další full deskou. Oxidised Razor…pro někoho kult, pro někoho blbost…pro
mě rozhodně kult, jelikož tuhle kapelu zbožňuju od tý doby, co jsem si shodou
okolností na OEF pořídil v době vzniku jejich vraždený album „...Carne ...
Sangre... “, ze který borci dali i ten nejkultovnější flák „Pus Excretor“. Za
mě nehorázná pecka, která má mimochodem venku zbrusu nový album u Bizzare
Leprous. Po chorobných tónech mexických Oxidised přišla na řadu další grindcore
pumelenice v podání Tools of the Trade z Malajsie…masakr. Následující
španělští Nashgul patří mezi moje oblíbený kapely a z jejich posledního
fullka jsem nadšenej a nadšenej sem byl i z jejich setu uvedenýho jak
jinak než hororovým intrem. Nebyl prakticky žádnej prostor pro odpočinek,
protože nastupoval opět poctivej severskej grindcore a to tentokráte
v podání Afgrund…koncert vražednej jak jejich letošní v pořadí již
čtvrtá dlouhohrající deska „The Dystopian“. Ten komu se občasný di-beat party
líbily u Afgrund, musel bejt během následujícího setu pro mě prakticky
neznámých švédský partičky Wolfhour v sedmym nebi. Jejich LP „Dead On
Arrival“ už mám pochopitelně na discogs ve wantlistu. Francouští Inhumate, to
je asi jediné, co stačí napsat k následujícímu naprosto zběsilému
koncertu…totální hell. Další kapelou z mýho hledáčku byly Flagitious
Idiosyncrasy in the Dilapidation, japonská ženská čtveřice valící nekompromisní
grindcore s pověstnou japonskou zběsilostí. CBT nahrazující Rectal Smegma
jsem musel vypustit, protože už jsem měl hlavu jak balón a hlad jak pes.
Výroční fest se rozrostl i
v počtu všemožných občerstvení. Ke klasickým vegan a vegetariánským stánkům
na asfaltové ploše a dalším stánkům nahoře v hledišti přibyla i Vegan
zóna v parku. Já osobně jsem zůstal věrný klasickým jemným nudlím od fast
foodu Diablo Apetito, na který prostě nedám dopustit. K pití bylo
dispozici samo několik druhů piv včetně nealka, standardní malinovka, džusy,
pověstná absinthová limonáda a výborná káva. Ceny byly samo festivalové, ovšem
nebyl problém se dosyta najíst za celkem rozumné peníze.
Po mojí osobní nezbytné pauze
přišla na řadu samozřejmě další sada vynikajících kapel, které ničily ušní
bubínky všem šílencům na Bojišti do třetí hodiny ranní. Tenhle festivalovej den
jsem kleknul při na OEF velmi netradiční setu německých Le Scrawl, jejichž
kolize grindu, ska a jazzu byla velmi příjemným a hudebně kvalitním zpestřením
sypacího programu dne. Ovšem než jsem byl svědkem dalších hudebních bizarností
týpka točícího pivo před mým autem, užil jsem si samo ještě páteční headlinery.
Plejádu dechberoucích hudebních výkonů s vynikající atmosférou plného
hlediště odstartovali švédští MOB 47, od kterých asi nikdo nečekal špatné
vystoupení a nikdo jej samozřejmě taky nedostal…i když zachytil jsem jeden
názor, že tahle kapela je nuda…to mě pobavilo. Italské Cripple Bastard
poslouchám už nějaký ten pátek. Kapela fungující třicet je minimálně pro mě
jeden ze základních kamenů evropské hudební extrémní scény a tomu samozřejmě
odpovídalo i jejich vysooktanové vystoupení. O to víc jsem vnímal internetovou
diskuzi, která se veřejně rozjela z pátku na sobotu o samotném frontmanovi…kdo
má zájem, dohledá a najde to víceméně i na řadě blogů i v rozhovorech,
které Gulio poskytl pro různý webziny. Finští grindový nestoři Rotten Sound
samozřejmě také nezklamali a holandští Asphyx byla naprostá povinnost…it was
real death metal Bastards! Napalm Death vytvořili dle očekávání ohromnou melu.
Je to sice kapela mající na kontě řadu nesmrtelných alb a kterou si i doma rád
poslechnu, ovšem milníkem večerního grindování byli pro mě jednoznačně singapurští
Wormrot a jejich neskutečně intenzivní pětatřicetiminutovka, která byla pro mě
naprostým TOPem
celého festivalové dne. Po zmíněných Le Scrawl samo ještě následovali další
hudební masakry: norští BDM Kraanium, maďarští grindcore výtečníci Jack a
britští Basement Torture Killings,na které jsem bohužel neměl již dostatek sil.
Noc z pátku na sobotu byla
jeden velkej očistec, snesu opileckej řev, snesu extrémní muziku, ale to co
dělo do prdele kolem mýho auta, bylo nad moje chápání…vše dovršila v šest
ráno totálně zdevastovaná dívčina, která mi mlátila hlavou do okýnka, nachcala
mi do dveří, který mi následně promáčkla a vypadla až po poměrně dlouhym válení
se po celym boku auta, kdy jsem byl nucenej použít už trošku ostřejší slova…zde
si dovolím použít sice otřepaná leč pravdivá slova: „míň piva, víc crustu“,
který s ohledem na stav některých doplňuju o: „míň smaha, víc grindu“.
Z poměrně silný nasranosti
mě vytáhlo několik kafí a hlavně další nehoráznej otevírák v podobě mladé české
a zatraceně nadějné sebranky Decultivate, jejíž devítiminutové debutní dirty
extréme hardcore EP na dvanácti palcích způsobilo na domácí scéně pěknej
poprask. O slušnou jízdu se následně také postaral Stefan Schäfer se svým
projektem Deep Dirty. Gore s automatickým bubeníkem potěšilo zejména
zahostováním Radima ze Spams a Lugubriouse z mocných Haemorrhage. Pro
švédské God Mother pohybující se na samé hraně různých extrémních kytarových
žánrů mám zkrátka slabost. Viděl jsem několik jejich klubových vystoupení a to
co předvedli v hlavní festivalový den, mě opět utvrdilo nejen o hudebních
kvalitách, ale i stoprocentním nasazení během setu a snahy o maximální zapojení
fans do proudu energie, který tahle pro mnohé stále ne příliš známá kapelka
vyzařuje. Basti rozhodně není statický vokalista, ale při jeho šplhání pro
stagi byli orosení i pořadatelé. Skok do fanoušků, limbo-pit, mikrofon kolující
publikem…prostě God
Mother, jak tě jednou chytnou, už tě nepustí. Velikým překvapením pro mě a
zřejmě i pro řadu dalších byli finští smrtonoši Corpsessed, doomově načpělej
old skull vysoký jakosti. Mexický melodičtěji usazený crust Bio Crisis znějící
vskutku jak ze Skandinávie nabídl další dnešní parádní hudební zážitek
(ochutnej ze zbrusu nového LP „Sangrando el Olvido“). Mexiko zůstalo na stagi,
ovšem hudební projev ještě zhrubnul, chorobný goregrind z tajemných
zákoutí medicíny umocněný rudě červenými kostými sice šlapal poměrně solidně,
ovšem zatraceně mi ho narušoval statický projev zpěváka s ukrytým
mikrofónem pod kuklou. Brucexcampbell byli vše jen ne statičtí. Tahle americká
GC/NC trojka to s čelankama na hlavách rozjela bez ohledu na děsný vedro,
který zaplavilo v hlavní festivalový den trutnovské Bojiště. Byla to nejen
další kapela, kterou jsem měl v hledáčku, ale i jedna z mnoha, který
se k tobě dostanou právě jen díky OEF. Proto je pro mě ranní, dopolední a
mírně odpolední program stejně zajímavej a leckdy i zajímavější než ten večerní
plný velkých jmen, které sice mají samozřejmě co nabídnout, ovšem v řadě případů
je viděl člověk už mnohokrát. Další kapelkou, kterou bych mohl v rámci těch
„menších“ kapel takto vyzdvihnout a poděkovat pořadateli za její uvedení na OEF
byli japonští Self Deconstruction. Nekompromisní GC/PW trio, které letos
konečně vypouští svou dva roky starou a zároveň jedinou dlouhohrající desku „Wounds“
na LP (mimo ní mají samozřejmě na kontě řadu splitů i mini alb. Zběsilá
kytaristka…která působila i provařených Sete Star Sept, který Čurby už na OEF
taky servíroval…extrémní bubeník a štěkající vokalistka…pro milovníky
neurvalýho nářezu, mezi který samo patřim i já, byl koncert vskutku
jednohubkou. Díky! Slovenští ČAD jsou vždy sázka na jistotu, stejně tomu bylo i
při jejich setu. Dobytčí Mor je na český scéně pojem a díky OEF a Pařátu se
konečně dostal mezi širší vrstvu posluchačů, kam právem patří. Teď mi tak
dochází, když jsem se zmiňoval o několik odstavců výše o reedicích nosičů,
které jsou už nějaký čas vyprodané nebo poněkud leckdy neprávem upadly v zapomnění…že
jsem se zapomněl zmínit právě o Pařátu, který se poslední dobou v tomto také
velmi angažuje…namátkou Ingrowing, Deflorace, V.A.R. a právě i Dobytčí Mor
tehdy ještě dobově známý jako Murrain a právě z tohoto období pocházela produkce
probíhající na pódiu. Následovala zběsilá jízda maskovaných švédů Birdflesh,
které asi nemusím vůbec nikomu přibližovat…odsypali to s podporou fans
ostatně jako všechny kapely, které jsem měl možnost vidět (a asi i ty co jsem
neviděl), ovšem troufám si říct, že jim bylo asi stejně jako mě líto, že letos
se to pověstnými maskami na trutnovském Bojišti příliš nehemžilo. Ovšem
překvapilo mě, že narostl počet velmi mladých účastníků, z nichž jeden byl
dokonce ještě v kočárku. Podpora návštěvnosti dětí a dopívajících je od
OEF prostě úžasná. Děti mají do čtrnácti let vstup free a dospívající i mladí
do devatenácti let platí pouze zlomek hodnoty vstupenky. Navíc byla zde jako
vždy grindová školka s připraveným programem včetně dostatečně bezpečně
zajištěného stage divingu, který probíhal právě na následující set finských
Forca Macabra, který představili jihoamerický hardcore punkový feeling v severském
podání. Ostatní stage divingy rozběsněných fanoušků v průběhu festu
všechny tak bezpečně nevypadaly a že jich zase bylo. Japonští Butcher ABC
odsypali gore death, který jsem už vnímal pouze částečně, jelikož únava ve
čtvrtném dni festivalu začínala být neúnosná. Nakonec to dopadlo bohužel tak,
že jsem po švédských Asocial, které jsem propásl svou neúčastí na letošním Fear
Festu, trutnovské Bojiště pro letošní rok opustil. Měl jsem ještě u auta
nutkání setrvat na další sety a to zejména s ohledem na moje oblíbence
Haemorrhage, Grave a General Surgery, ale i ze zvědavost na živá vystoupení
Rattus, Agrotóxíco a Kovaa Rasvaa, ale nakonec jsem byl rád, že jsem to odřídil
v pohodě dom.
Nedělní šestihodinové after party
kralovali jako skryté překvapení Rotten Sound, kteří zahráli společně v pivním
stanu s Vulvodynií, Butcher ABC, Thanatology, Self Deconstruction,
Chepang, Nashgul a Organ Dealer, kteří tímto završili svůj obscénovský
hattrick.
Pokud bych měl letošní jubilejní
ročník nějak sesumarizovat, rozhodně musím začít vskutku TOP plejádou kapel a
vskutku příjemným servisem pro fanoušky včetně free wi-fi, apky pro chytrý
telefony, nárůstu stánků s občerstvením, doplnění umyvadel k toikám,
vstřícnosti k dětem a mladistvím…ale s ohledem na nabídku kapel došlo
k podcenění možné návštěvnosti, což vedlo k řadě komplikací, který se
teda minimálně z mý strany daly přežít stejně jako sem tam ne příliš
povedený zvuk…ostatní co byly, musí posoudit sami.
Na závěr bych ještě rád uvedl, že
rozhodně přeju festivalu vysokou návštěvnost, jelikož je to prostě OEF…ovšem
komornější, s ohledem na letošní přetlak zřejmě téměř poloviční
návštěvnost, mě osobně teda vyhovovala více…těch odhadem osm tisíc fanoušků už
na mě bylo v areálu prostě už moc a to i přes naprosto parádní atmosféru.
Fotogalerie je aktuálně v procesu…link
nahodím.
Grinch
Žádné komentáře:
Okomentovat