Promo na tenhle sedmipalcovej splitec pro mě
nepříliš známejch / naposlouchanej kapel znělo: „dvojitej švédskej d-beat /
crust útok!“. S ohledem na skutečnost, že mě debutní dvanáctipalcová nahrávka Slutet „När Helvetet
Brunnit Mot Sitt Slut“, nějak zvlášť nechytla (netvrdím, že je špatná…jen mi
prostě nekápla do noty), jsem byl zvědavej, s čím se vytasí na sedmiplaci
předcházejícímu druhé velké desce „Livet Dödar Min Sjal“. Arrogant State pro mě
byl na rovinu úplně krok do neznáma.
Sedmička vyšla u prověřenýho domácího labelu Phobia
Records a s ohledem na vinylovej „trh“ vycházející z poptávky fanoušků
samozřejmě ve dvou verzích. Stokusová limitka se od „běžného“ presu liší čistě
jen barevným zpracováním vlastního nosiče, který je v téhle variantě
zelený a průhledný. Deska je ukrytá v klasické rozevíračce, kterou si
kapely stejně jako desku rozdělily rovným dílem a to každá dle svýho gusta.
Slutet mají barevný titulní cover, ovšem na druhé straně sázejí spíše na minimalističnost.
Arrogant State s ohledem na blackened pojetí daného žánru razí černobílé
pojetí, který stejně jako u jejich split parťáků Slutet nepůsobí vůbec
optimisticky…ale čekal někdo vůbec něco jiného. Arrogant State dále nabízí fotky
kapely a full textovou výbavu.
V rovině hudební se jedná o čtyři tracky na
ploše, bez nějakých drobných, deseti minut. Stranu „A“ okupují pořádně zčernalý
Arrogant State. Kapelka s kořenem v roce 2014 a čtyřma nahrávkama, z nichž
tři předchozí najdeš v čistě digitální podobě na bandcampu, odpaluje splitec
ženskym screamem (asi viděla oběšence na přebalu) a pak se jak jinak než sype.
Zvuk chrastí, jak to máme všichni rádi a čtyři ranaři se s tím vskutku
nepářou. Zběsilej d-beat rytmus umocněnej nenávistnýma vokálama občas nabere
ještě na větších obrátkách. Kompozičně se úročí dvě kytary, který se neboj i
menší metaličnosti, která nahrávce sluší. Skrze zčernalou nenávist se občas
vydere i nějaký to vazbeníčko, sólíčko či zajímavá kytarová linka. Křiklouni se
taky nebojí lehčí variability vokálů a vcelku dva představený tracky zní vskutku
fajně. „Béčko“ patří sestavě Slutet, která je složená z lidí z kapel jako
3-way cum, Warcollapse, Unarmed, Handgranat, Operation a SMOL. Desky bandy
chrlí nejen Phobia ale i Insane Society, takže by ti kapela neměla bejt cizí. Refrén
„MDMA“ ve stejnojmenný skladbě si můžeš zařvat rovněž s dvěma vokalistama.
V kompozici kapela i přes údernost refrénů rozhodně netlačí na pilu a krom
klasických Skandi trademarků čerpá i z americkýho kontinentu, zejména z Portlandu.
Tempo oproti „A“ straně sice klesá, ale nastupuje chytlavost s melodičností
jdoucí ruku v ruce s refrény až na úroveň jistý hitovosti. Při
poslechu si ovšem i přes preciznost tracku připadám lehce jako na chodbách
nemocnice, kterou má šestka hudebníků na přebálce…nemůžu si k tomu i
přes řadu mnoha silnejch momentů najít cestu. S druhym trackem „Mardröm“
si už tykám trochu víc, oceňuju dvě kytary, vlastní stavbu válu i nespornou
nápaditost, ale na zadku pořád nesedim…možná je to tim, že jsem obdobnýma
spolkama poslední dobou přejedenej.
Obě kapely, ač každá po svym, servírujou kvalitní
porci crustový muziky, kterou slupneš jako malinu a pokud nejseš jako já
překrmenej, zvládneš v pohodě a to bez nějaký pachuti i opakovanej nášup. Tenhle
sedmipalec se ti ve sbírce rozhodně netratí.
4/5
Žádné komentáře:
Okomentovat