Tři roky po debutovém full
materiálu „Every Scum Is a Straight Arrow“ přichází tahle čtverka polskejch ranařů
s novou deskou "Black Sheep Parade", kterou prezentuje dost sebevědomě a láká na tvorbu pro
fans Rotten Sound, Nails, Napalm Death, Extreme Noise Terror, Nasum nebo
Entombed. Kapela dopředu avizuje, že svůj GC posouvá zase o něco dál a do
muziky se nebojí namixovat nejen death metal, ale i krapet blacku. Jeden ze šestnácti
tracků, které zabírají dobrou půl hodinku, je možné poslechnout na youtube profilu vydávajícího
labelu. Album vyjde 21. 9. 2019 na CD i LP pod Deformeathing Prod. a vydařenou
obálku má na svědomí Maciej Kamuda.
Já jen dodávám, že novej track má
šťávů a s ohledem na sestavu pocházející na půl z taktéž polských Pariccide
i hudební zkušenosti bubeníka (včetně působení v jedné z top polskejch
kapel – Squash Bowels), se není čemu divit. Krom debutního fullka má kapelka na
kontě nejen splitec právě s Squash Bowels, ale i splitec s indonéskými
Speedy Gonzales a demíčko Mental Disorder, na dvě poslední zmiňovaný nahrávky
jsem psal recky na webzine Tubera.cz, kterej už je nějakou dobu off jako Tau Cross a jeho
kompletní obsah je v pánu – takže recky přikládám níže.
Straight Hate & Speedy Gonzales - Born To
Grind (2014)
S polskou grindcore klepačkou se již čtenáři
Tubery mohli seznámit prostřednictvím recky na jejich letošní debut a to ve
formě EP Mental Disorder. Nyní od zpěváka Kuby Brewczyńskyho dorazil další matroš
a to split kazeta s pro mě neznámou indonéskou grupou Speedy Gonzales.
Straight Hate to nakopli v roce 2008 jako
hardcore grind úderka v rodném Polandu, ovšem po nějakých těch
personálních čachrech jim výše zmíněná prvotina vyšla teprve letos. Krom mistra
hlasivek Kuby (známého též z poslkých Parricide), jsou v bandu další
tři drtiči, zručně ovládající klasickou sestavu: bicí, kytara a basa. Jejich
indonéští kumpáni Speedy Gonzales v totožné sestavě co se týče počtu členů
i nástrojové obsazení to rozbalili v roce 2011 a tento matroš není zdaleka
jejich prvním, nasekali nějaký split kazety a aktuálně jsou před svým prvním
full albem.
Takže jak tenhle split dvou epek vlastně vypadá.
No, na své si přijdou hlavně milovníci DIY počinů. Černobílý cover nahrávky již
svým ztvárněním zve k muzice, kterou rozhodně nemá na svědomí nějaký
polsko-indonéský ekvivalent Slevy a Šaška. Devět válů, pět ku čtyřem ve
prospěch smečky s exotických končin, s kratší stopáží a potenciálem
všem nakopat prdel, jo.
To by na úvod stačilo a teď, jak to zní. Zvuk je
na velmi dobré úrovni. Střídání tvorby kapel po válech na nahrávkách vždycky
vítám…album má poté vždy lepší švunk a ne jinak tomu je i zde. Sotva se člověk
probere z parádně rytmické řezanice v rodném jazyce kluků z Jávy,
dostane polský hutný grindcore, který se mi zdá ještě krapet brutálnější než na
debutu…že by pronikl do jejich tvorby i náznak death metalu…no na škodu to
rozhodně není. Kytaristova práce muziku slušně oživuje a do chytlavé rytmiky si
s parťáky z druhého konce světokoule vál není vskutku nic dlužen.
Poté zase Jáva…scream a decentní nasraný growl k punkovému feelingu válu,
který s přehledem ukazuje pomalejší, rychlejší a místy i techničtější
polohy Speedyho Gonzalese. Poláci také drží stopáž max do dvou minut, akorát
growl mají podstatně brutálnější. Krátký výplach Indonésanů střídá opět
polských, nyní již o poznání hardcorevější grind, u kterého mi kape slint do
klávesnice…kurevská práce! Ani jedna z bandů nemá problém
s technikou, rychlostí, ani pomalejšími party, ale přece mi jen Straight
Hate zatím ve výsledném dojmu připadají lepší. Speedy se ke konci splitu snaží
zvednout laťku, přechází na angličtinu a trošku hrubne, ovšem polský grindcore
ho nemilosrdně válcuje další zdařilou kompozicí s krásným názvem „Sweet
Carnage“. Vál má hardcore koule, brutální vokál a celkově sílu jako hrom.
Gonzales splitec uzavírá dalším výplachem s názvem Grindcoreminator…než se
stačí rozjet, končí. No a co, tak si dáme znova, ne?
Jak jsem již vyblil, Polsko je na tom prostě líp,
minimálně o třídu spíše o dvě, proto hodnocení je takový jaký je. Pokud máte
rádi energickou a zároveň nabušenou muziku, tak tenhle splitec je přesně o ní.
Šlus z Indonésie bambus.
Straight Hate - Mental Disorder (2014)
Straight Hate je poměrně nová polská smečka,
jejíž debutní materiál se dostal k nám do redakce prostřednictvím
vokalisty Kuby Brewczyńskyho, který nejenže trápí hlasivky v grindcore
úderce Parricide, ale zároveň se zhostil loni touhle dobou mikrofonu i ve
zmíněných Straight Hate.
EP Mental Disorder spatřilo světlo světa začátkem
tohoto měsíce a krom vokalisty se na něm samozřejmě podíleli i další hudebníci
z polského Lublinu v klasické sestavě pro pořádnej náklep, takže
sestavu doplňuje kytarista, basák a bicman. I když jsou tihle čtyři týpci
kloubící grindcore s hácéčkem a špetkou death metalu na scéně dle
dostupných info pouze rok, povedlo se jim dát dohromady velmi solidní materiál.
Čtyřskladbová porce s průměrnou stopáží
jednotlivých válů ke dvěma minutkám vyšla jako internetová nahrávka, ke které
sama kapela na svém bandcampu uvádí, že pokud se ozve nějaká banda, která
s nimi vydá split, jdou do toho. Navíc je tahle výzva směřovaná i
k labelům…ale jeden už je zaháčkovanej…asi dobře ví proč.
No protože matroš je to opravdu kvalitní, navíc
se slušným pochystaným titulním coverem. Věc otevírá vál Sweet Carnage, který
kombinuje střední tempa s těžkými houpačkami, čímž tvoří vynikající
HC/grindcore s optimálně vykresleným hrubým vokálem, jenž si občas přihodí
trošku screamu. Nahrávka má solidní zvuk a jednotlivé nástroje jsou i
v této hutné porci krásně čitelné. Hradcore hutnost čeká posluchače i ve
druhém fláku Liquid Laugh, kde vystrkuje zejména v kytarové hře krapet
zmíněného death metalu, když k tomu přičtu brutální basovou linku a
celkový kompozičně i hudebně zdařilí koncept válu, který následuje kvalitou
svého předchůdce, jsem spokojen jak to prase podrbané na hřbetu. Kritickou
tématiku songů nepřerušuje ani trojka s názvem Resistance, která má díky
své délce dostatek prostoru představit podrobně jednotlivé nástroje. Posluchač
se dočkává jak grindcore kvapíku, tak úderných rifovaček, kterým mocně diktuje
tempo mistr tlučmistr. Práci kytaristy se také prakticky nic vytknout a
basovému bublání jakbysmet. Kratičké epko uzavírá death metalově rozjetá
finální kompozice Bloodshot Eyes, ve které se opět klasické HC postupy
prolínají s ostřejší grindcore jízdou. Kytarista parádně a
s naprostým přehledem po celou stopáž epka plynule přechází mezi styly hry
definující jednotlivé uvedené žánry extrémní muziky, takže hrát stejně jako
ostatní hudebníci prostě umí.
Ve výsledném dojmu se asi budu opakovat, když
napíšu, že se jedná o kvalitní věc, ale tak to prostě je, no. Kritici mé chabé
slovní zásoby si z toho můžou pohonit a já můžu ještě přihlédnout
k tomu, že se jedná o debutní počin. Dalším kladem budiž fakt, že vzhledem
k slyšenému pojetí válů by se můj pohled na full desku, co se týče kvality
i nepřítomné nudy, nejspíš nijak výrazně nezlepšil. Deská má i mírné
zápory-spíše nedotaženosti (zvuk i propracovanost obalu by mohly být dle mého
ještě lepší, no), které ovšem celkovou slast z poslechu příliš nekazí.
Žádné komentáře:
Okomentovat