Když jsem zhruba
před měsícem vyrazil na koncert do polského Atelieru Wolimierz, bylo pro mě
jméno Wet Dream War Machine neznámé a prakticky pouze jedno z mnoha na
plakátu. Po koncertu jsem si ovšem odvážel obě jejich nahrávky na kazetách a
netrpělivě vyhlížím LP vydání té druhé “Songs of Joy and Recreation“, což je vskutku
povedené debutní album.
Tahle poměrně mladá berlínská
parta, která je na informace o sobě na webu velmi skoupá, což je vlastně jeden
ze znaků nové vlny “sígrovitých“ kapel jako jsou u nás třeba Vole nebo Kurvy Češi
(asi jako když neocrusteři hráli před lety zásadně zády k lidem), produkuje
dle vlastního označení raw & noisy sludge infused hardcore punk. Já bych
jen dodal, že se na nahrávkách nebojí ani EBM nebo metalových prvků.
Z letmého poslechu
a následného i přes přehulený zvuk libozvučného setu jsem si odnesl kolizi
právě zmíněných Vole s taktéž berlínskými GAU. Syrová, neurvalá,
nahólovaná, odpudivá…asi jako když Steve Haris přišel v sedmdesátých letech
v Anglii na koncert Sex Pistols a cítil absolutní zhnusení produkcí…přehrávka.
Přesně takový, tentokráte pouze jen obrazný, plivanec a pěstí do obličeje jsem
dostal a byl jsem vskutku zvědav, jak tahle nová hudební revoluce obstojí bez
litrů potu, davové psychózy a hlasitostí za hranou únosnosti…prostě doma z přehrávače.
Deset skladeb na cirka
půlhodince stopáže ukryté v růžové, případně ručně stříkané fialovo zlaté
(v limitu) kazetě. Texty na hranici protestu, vzdoru, výsměchu a schízy…ostatně
ve stejných mantinelech se pohybuje i zpěvák se svým projevem. Skladby řídí převážně
nijak závratně rychle, leč dostatečně devastující bicí, kterým dali hudebníci v
Hidden Planet Studios jasnou úlohu. Rozladěné kytary utopené pod mohutnou basou
často splývají se zpěvákovým zastřeným řevem a to, co má znít fajn, tak zní a
to co ne, zní, jako když si nahraješ kus koncertu na lacinej mobilní telefon. Obojí
pak jako soundtrack k apokalypse. Je v tom správná alchymie.
Dostatečně špinavé, ale zároveň čitelné a zážitek z poslechu nádherně umocňující.
Celkově zní nahrávka strojově, ale často boří nastolený řád, což ještě umocňují
tracky jako “Dissociation“ s naléhavým textem uprostřed EBM běsnění nebo “No“,
který svou krásu v podobě nezvykle podmanivé kytary symbolicky postupně utápí v ruchu.
Najdeme zde i skladby, které jsou téměř klasické hardcore vypalovačky jako
třeba věc “Death Row All Stars“, kde se všichni zúčastnění v závěru doslova
trhají z řetězu jakékoli kompozice. K čemuž ostatně dochází za
nezbytné zpětné vazby během celé nahrávky několikrát. Klasické hudební hardcore
postupy se střídají s post-punkovou úmorností rozčísnutou na několik kusů
dvěma číry Keitha Flinta. Příměrů a odkazů je na albu nepřeberné množství
stejně jako různých technických parádiček jednotlivých hudebníků¨, kterým bez
debat kraluje metalem prověřený bubeník.
V bookletu kazety
najdeš pouze logo kapely. Pro texty musíš na bandcamp. Je to stejná cílená hra
jako s tempy/zvraty nebo než si zpěvák odhalí tvář během koncertu (čti REPORT z Polska) jinak ukrytou několik skladeb v SM
masce. Zatím kapele tahle hra vychází, ale jak obstojí nahrávka v rámci času,
kdy scénu zaplaví podobně znějící kapely, se necháme překvapit.
Pokud tě album
zaujalo, neváhal bych s objednávkou desky. Kapela chystá pouze striktní
limity.
Neotřelé, devastující,
svěží a na poslech poměrně návykové.
4,5/5
Grinch
Žádné komentáře:
Okomentovat